Írán: země, kterou velmoci stále čtou ze špatné mapy

Írán zůstává pro světové mocnosti téměř stejně neuchopitelný jako před sedmdesáti lety. Dokážou popsat jeho armádu, ropná pole, jaderná zařízení i politické vedení. Mnohem hůře však rozumějí paměti země, která se po celé generace učila, že zájem cizích mocností zpravidla přichází dříve než jejich respekt.

Možná právě proto se tak často ptáme, jak mohl na území staré Persie vzniknout teokratický stát — a tak málo, proč byli jeho obyvatelé ochotni takové uspořádání přijmout.

Persie, která nezanikla

Říkat, že dnešní Írán povstal na troskách Persie, je působivé, ale nepřesné. Persie nezmizela a nebyla nahrazena novým státem. V roce 1935 pouze její vláda požádala ostatní země, aby v mezinárodním styku používaly domácí označení Írán. Pod změněným názvem pokračovala země s tisíciletou kulturní pamětí, perským jazykem a silným vědomím vlastní civilizační výjimečnosti.

To je důležitý rozdíl. Íránci sami sebe nevnímají jako obyvatele uměle vytvořeného státu, který na mapě nakreslili evropští diplomaté. Jsou dědici říší, které existovaly dávno před většinou dnešních velmocí.

Současně však během moderních dějin opakovaně zažívali, že o osudu jejich země rozhodoval někdo jiný.

V roce 1941 napadly neutrální Írán britské a sovětské jednotky. Reza Šáh byl donucen abdikovat a země se stala zásobovací cestou pro Sovětský svaz. Spojenecké důvody byly z hlediska probíhající světové války pochopitelné. Pro Íránce však zůstala jednodušší zkušenost: cizí armády překročily jejich hranice, obsadily jejich území a vyměnily jejich panovníka.

O dvanáct let později následovala událost, která se do íránské politické paměti zapsala ještě hlouběji.

Ropa, Mosaddek a převrat

Premiér Mohammad Mosaddek prosadil znárodnění ropného průmyslu, který ovládala britská Anglo-Iranian Oil Company. Z íránského pohledu šlo o otázku národní suverenity: proč by mělo bohatství země sloužit především zahraniční společnosti?

Británie reagovala hospodářským tlakem a blokádou. Spojené státy se postupně začaly obávat, že krize otevře cestu komunistické straně Túde a sovětskému vlivu.

V srpnu 1953 pomohly britské a americké tajné služby vytvořit podmínky pro Mosaddekov svržení. Nešlo o jedinou příčinu jeho pádu. Íránská společnost byla rozdělená, premiér ztrácel část někdejších spojenců a proti němu stáli domácí politici, duchovní, důstojníci i lidé spojení se šáhovým dvorem. Zahraniční zásah však nebyl pozdější legendou. Americké ministerstvo zahraničí dnes otevřeně zveřejňuje dokumenty o tajné operaci, která vyvrcholila Mosaddekovým odstraněním.

Pro Washington a Londýn představoval převrat krátkodobý úspěch. Írán zůstal na západní straně studené války, tok ropy byl obnoven a šáhova moc posílila.

Úspěšná tajná operace mívá dvě historie. Jednu píší její organizátoři bezprostředně po vítězství. Druhou si po desetiletí vyprávějí lidé v zemi, kde se odehrála.

V té íránské se rok 1953 stal důkazem, že demokratická pravidla platí pouze do chvíle, než ohrozí zájmy silnějších států.

Modernizace bez možnosti nesouhlasit

Mohammad Rezá Pahlaví nebyl jen karikaturou orientálního despoty. Za jeho vlády Írán procházel rychlou modernizací. Proběhla pozemková reforma, rostla gramotnost, budovala se infrastruktura a ženy získaly širší přístup ke vzdělání i veřejnému životu.

Problém nebyl pouze v tom, co šáh měnil. Spočíval také ve způsobu, jakým to dělal.

Moc se stále více soustředila v paláci. Politické strany, parlament, soudy i tisk podléhaly kontrole. Odpůrce režimu sledovala a potlačovala tajná policie SAVAK. Dokonce i tehdejší americké analýzy popisovaly organizaci jako všudypřítomnou a obávanou a upozorňovaly, že ji mnoho Íránců spojuje s americkou podporou.

Šáh se tak dopustil chyby typické pro autoritářské modernizátory. Domníval se, že hospodářský rozvoj může nahradit politickou důvěru.

Nemohl.

Rychlá proměna země rozrušila tradiční způsob života, přivedla statisíce lidí do měst a vytvořila vzdělanější společnost, která měla stále méně možností ovlivňovat vlastní vládu. Prospěch z ropného bohatství navíc nebyl rozdělen rovnoměrně a okázalost dvora ostře kontrastovala s životem části obyvatel.

Když režim odstranil nebo zahnal do ilegality sekulární opozici, nevytvořil politické prázdno. Uvolnil prostor instituci, kterou nedokázal zcela zničit.

Mešitě.

Proč právě duchovenstvo?

Íránská revoluce nebyla od počátku výhradně islamistická. Proti šáhovi stáli liberálové, nacionalisté, studenti, marxisté, obchodníci, část střední třídy i náboženští konzervativci. Každá skupina si pod pádem monarchie představovala něco jiného.

Někteří chtěli demokracii. Jiní sociální spravedlnost, návrat k ústavě, konec zahraničního vlivu nebo prostě možnost rozhodovat o vlastní zemi.

Duchovenstvo však mělo něco, co ostatním chybělo: existující celostátní síť.

Mešity nebyly pouze místem modlitby. Spojovaly místní komunity, duchovní autority, charitu a tradiční bazar. Obchodníci mohli financovat stávky a rodiny zatčených. Kazatelé dokázali předávat politická sdělení způsobem, který se bezpečnostnímu aparátu obtížně zastavoval. Nahrávky projevů ajatolláha Chomejního se šířily na magnetofonových kazetách, množily se a překračovaly hranice.

Aliance bazaru a mešity měla v íránských dějinách dlouhou tradici a podílela se již na starších protestních hnutích. V závěru roku 1978 dokázala organizovat stávky, podpůrné výbory i místní pořádkové skupiny.

To neznamená, že by každý účastník revoluce toužil po vládě duchovních. Znamená to, že náboženská část opozice byla nejlépe připravena převzít moc ve chvíli, kdy se starý stát rozpadl.

Zvolili si Íránci teokracii?

Formálně ano. V referendu roku 1979 se většina vyslovila pro islámskou republiku.

Jenže položená otázka nestála: chcete stát řízený nejvyšším duchovním vůdcem, kontrolovaný Radou strážců, s potlačenou opozicí a náboženskými pravidly zasahujícími hluboko do soukromého života?

Volba byla vnímána především jako rozhodnutí mezi svrženou monarchií a novým režimem, který sliboval nezávislost, spravedlnost a vládu nezatíženou šáhovou diktaturou. Pod pojmem „islámská republika“ si jednotlivé části revoluční koalice představovaly různé věci.

První návrh nové ústavy dokonce počítal s podstatně omezenější rolí duchovenstva. Teprve v průběhu revolučního zápasu byla do výsledného systému pevně vložena Chomejního zásada vlády islámského právníka.

Duchovní proud postupně odstavil liberály, nacionalisty i levicové spojence. Revoluce, kterou vytvořila široká společenská koalice, nakonec připadla její nejlépe organizované části.

Íránci tedy jednoho dne jednoduše nevyměnili moderní monarchii za přesně popsanou teokracii. Odmítli režim, který považovali za represivní, nerovný a závislý na zahraničních mocnostech. Teokratický systém vznikl až během následného boje o to, kdo smí výsledek revoluce vykládat.

Když do země příliš dlouho kope každý

Bylo by pohodlné vysvětlit vítězství islamistů pouze náboženským fanatismem. Fanatizace části společnosti svou roli jistě hrála. Stejně jako Chomejního charisma, propaganda a schopnost náboženských vůdců nabídnout jednoduché odpovědi na složité otázky.

Takové vysvětlení je ale neúplné.

Pokud obyvatelé země opakovaně vidí cizí vojáky, ekonomický nátlak, svrženou vládu a domácí diktaturu podporovanou zvenčí, začne být umírněnost podezřelá. Kompromis může vypadat jako slabost a spolupráce se Západem jako další forma podřízenosti.

Když do vás desítky let kopou různé mocnosti, možná si skutečně zvolíte extrémnější řešení. Ne proto, že by bylo dobré, ale protože všechna umírněnější řešení ve vaší paměti selhala nebo byla násilně odstraněna.

To není omluva dnešního íránského režimu. Vysvětlení není ospravedlnění. Represe, popravy, potlačování žen, cenzura ani pronásledování opozice se nestávají přijatelnými jen proto, že režim dokáže ukázat na skutečné křivdy minulosti.

Stejně tak nelze současnou íránskou společnost ztotožňovat s vládnoucí teokracií. Miliony lidí narozených dlouho po revoluci tento systém nikdy nezvolily. Mnozí proti jeho pravidlům otevřeně vystupují a platí za to vysokou cenu.

Historická zkušenost však režimu stále poskytuje účinný jazyk. Každý zahraniční tlak může představit jako pokračování roku 1941 nebo 1953. Každého domácího kritika může označit za nástroj cizích mocností. A každou konfrontaci použít jako důkaz, že země je znovu ohrožena.

Dvě mapy Íránu

Světové mocnosti dnes Írán znovu pozorují prostřednictvím map.

Na jedné jsou jaderná zařízení, základny, ropovody, Hormuzský průliv a regionální spojenci Teheránu. Je to mapa strategických cílů, vzdáleností a vojenských možností.

Na druhé jsou vzpomínky na okupaci, převrat, šáhovu tajnou policii, revoluci, válku s Irákem a desetiletí sankcí. Je to mapa zkušenosti lidí, kteří vědí, že jejich vlastní vláda může být krutá, ale současně nevěří těm, kteří tvrdí, že je přicházejí zachránit.

První mapu umějí velmoci číst velmi dobře.

S druhou mají problémy dodnes.

Právě tato otázka mě přivedla ke Stínům nad Teheránem a k příběhu Daniela Mercera. Ne k tvrzení, že jedna tajná operace vysvětluje celou íránskou historii, ale k úvaze, kolik let může trvat, než se projeví skutečné následky zdánlivě úspěšného zásahu.