Jazyk mocností a války

Vlastní tanky zpravidla provádějí operaci. Cizí tanky zahajují invazi. Když překročí hranice protivník, je to agrese. Když je překročíme my, jde o bezpečnostní opatření.

Protivník bombarduje. My provádíme přesné údery. On rozpoutal válku. My obnovujeme stabilitu, chráníme civilisty, zajišťujeme bezpečnost nebo odvracíme hrozbu.

Tento slovník nepatří jediné zemi, ideologii ani historické epoše. Používají ho demokratické vlády, autoritářské režimy i koloniální mocnosti. Mění se vlajky, uniformy a technologie. Potřeba vysvětlit vlastní násilí jako nutné, omezené a oprávněné však zůstává překvapivě stálá.

Válka, která se nesmí jmenovat válkou

Rusko označilo útok na Ukrajinu zahájený 24. února 2022 za „speciální vojenskou operaci“. Nebyl to jen technický název vojenského plánu. Výraz se stal součástí státního výkladu celé události.

Slovo „speciální“ naznačovalo něco vymezeného a kontrolovaného. „Operace“ zněla jako časově omezený zásah s přesně stanoveným úkolem. Chyběla válka, invaze i agrese. Především chyběla představa, že jeden stát zahájil rozsáhlý útok proti druhému.

Valné shromáždění OSN přitom ruské jednání označilo za agresi a požadovalo okamžité stažení ruských vojsk. Stejnou událost tak bylo možné popsat dvěma zcela odlišnými jazyky.

Slova samozřejmě nezastavila rakety ani tanky. Pomáhala však vytvořit domácí politický prostor, v němž se o válce nemuselo mluvit jako o válce.

Operace není sama o sobě lež

Bylo by příliš jednoduché tvrdit, že každé použití slova „operace“ automaticky znamená manipulaci. Armády tímto výrazem běžně označují organizované vojenské akce. Operací může být záchrana rukojmích, evakuace civilistů, obrana území i rozsáhlé bombardování.

Problém proto není v samotném slově.

Podstatné je, co se k němu přidá — a co se naopak vynechá.

„Speciální operace“, „omezená operace“, „policejní akce“, „obranný úder“, „přesný zásah“ nebo „mise k obnovení pořádku“ nejsou jen neutrální popisy. Každé takové spojení nabízí veřejnosti předem připravený výklad.

Ještě než se začneme ptát, kdo překročil čí hranice a kdo začal střílet, dostáváme odpověď, že šlo o obranu, prevenci nebo obnovení stability.

Írán: úder, operace, nebo válka?

Stejný problém se objevil také v americkém přístupu k Íránu. V červnu 2025 zaútočily Spojené státy na tři íránská jaderná zařízení. Akce dostala název Operation Midnight Hammer. Pentagon ji popisoval jako promyšlený a přesný úder, jehož cílem bylo výrazně omezit íránský jaderný program.

Dne 28. února 2026 následovala mnohem rozsáhlejší Operation Epic Fury. Oficiální americká vyjádření mluvila o operaci, úderech, odstrašení a ochraně Spojených států. Současně však označovala její průběh za rozsáhlé bojové operace proti Íránu.

Nejde tedy ani o jednotný slovník. Tatáž vláda může podle situace používat různé pojmy. Když potřebuje mobilizovat veřejnou podporu, hovoří o hrozbě, kterou je nutné porazit. Když vysvětluje rozsah prezidentských pravomocí, zdůrazňuje omezenou operaci, obrannou akci nebo zásah, který údajně nedosahuje úrovně války v ústavním smyslu.

Kdo smí rozhodnout?

Právě zde přestává být výběr slov pouhou otázkou propagandy. Americká ústava svěřuje Kongresu právo vyhlásit válku, zatímco prezident je vrchním velitelem ozbrojených sil. Přesná hranice mezi těmito pravomocemi je předmětem dlouhodobého sporu.

War Powers Resolution z roku 1973 má tento prostor omezovat. Prezident má Kongres informovat a bez vyhlášení války nebo zvláštního zákonného zmocnění nemá v bojích dlouhodobě pokračovat pouze z vlastního rozhodnutí. Americké administrativy však rozsah těchto omezení opakovaně vykládají po svém.

Kongres před zahájením Operation Epic Fury válku Íránu nevyhlásil ani nepřijal zvláštní oprávnění k použití síly proti němu. Spor se proto netýká jen otázky, zda byl zásah potřebný. Týká se také toho, kdo o něm směl rozhodnout.

Nazveme-li něco válkou, automaticky se ptáme na souhlas zákonodárců, délku konfliktu, jeho cíle a způsob ukončení. Nazveme-li stejnou věc přesnou či obrannou operací, lze ji představit jako rozhodnutí velitele, které nesnese odklad.

Slovník tak může pomáhat obcházet politickou kontrolu, i když sám o sobě žádnou novou pravomoc nevytváří.

Kritika války není obhajobou režimu

Považuji za důležité zdůraznit, že touto úvahou neobhajuji politický režim v Íránu.

Nesouhlasím s omezováním osobních svobod, pronásledováním odpůrců, náboženským nátlakem ani s postavením, do kterého íránský systém tlačí ženy a další skupiny obyvatel. Kritika tohoto režimu je oprávněná a potřebná.

Jenže charakter vlády napadeného státu nemůže automaticky nahradit pravidla, podle nichž se rozhoduje o použití vojenské síly.

Jinak bychom přijali nebezpečný princip: mocnější stát smí zaútočit, kdykoli sám dospěje k názoru, že vláda jiné země je dostatečně špatná. Takový princip by si velmi rychle osvojily všechny mocnosti — každá se svým vlastním seznamem špatných vlád.

Rok 1956: dvě krize, dva slovníky

Jazyková dvojznačnost není ničím novým. Zvlášť výrazně ji ukázal rok 1956, kdy téměř současně probíhala suezská krize a sovětský zásah v Maďarsku.

Po znárodnění Suezského průplavu egyptským prezidentem Gamálem Násirem zaútočil Izrael na Sinaj. Británie a Francie poté předložily oběma stranám ultimátum a následně zahájily bombardování a vylodění v Egyptě. Vojenský plán nesl název Operation Musketeer.

Britská vláda svou akci představovala také jako „policejní zásah“, jehož cílem mělo být oddělení bojujících stran, zastavení nepřátelství a ochrana průplavu. Ve skutečnosti šlo o předem koordinovaný útok Británie, Francie a Izraele, který měl obnovit kontrolu nad průplavem a oslabit Násirův režim.

Ve stejné době Sovětský svaz vojensky potlačil maďarské povstání. Také tato akce měla operační název — Operace Vichr. Sovětské tanky vstoupily do Budapešti a Moskva svůj postup zdůvodňovala obnovením pořádku, bojem proti kontrarevoluci a pomocí nové maďarské vládě.

Západní státy hovořily o sovětské invazi a porušení maďarské svrchovanosti. Sovětský svaz naopak na půdě OSN ukazoval na britsko-francouzskou agresi v Egyptě.

Obě kritiky měly reálný základ. Pozoruhodná je samozřejmost, s níž každá strana dokázala přesně rozpoznat agresi soupeře a současně nalézt mírnější slovník pro vlastní vojenské jednání.

Pro obyvatele Port Saidu a Budapešti byly ovšem rozdíly v názvosloví méně podstatné než bomby, střelba a tanky v ulicích.

Kanál: když mocnost píše vlastní alibi

Právě tento rozpor se stal jedním z důvodů, proč mě suezská krize přivedla k románu Kanál.

Nezajímá mě jen vojenský plán a tajná dohoda, která mu předcházela. Zajímá mě okamžik, kdy se stará mocnost pokouší přesvědčit sama sebe, že stále jedná jménem pořádku — přestože svět už její právo určovat pravidla přestal přijímat.

Daniel Mercer se v Kanálu ocitá uvnitř struktury, která zná skutečný účel operace, ale navenek potřebuje jiný příběh. Tajný protokol není nebezpečný pouze tím, co dokazuje. Ohrožuje jazyk, jímž si účastníci celé dobrodružství omlouvají.

V takové situaci už zpravodajský důstojník neřeší jen to, zda splnil rozkaz. Musí si položit mnohem nepříjemnější otázku: slouží své zemi, nebo pouze slovům, která jeho země zvolila, aby nemusela vidět vlastní jednání bez příkras?

Mocnost nemusí lhát o tom, co udělala. Někdy jí stačí pečlivě vybrat, jak tomu bude říkat.

Jazyk jako alibi, nikoli rozsudek

Jazyk není kouzelné právní zaklínadlo. Invaze nepřestane být invazí, když ji vláda pojmenuje operací. O právní povaze vojenského jednání rozhodují skutečné okolnosti, nikoli název vybraný tiskovým oddělením.

Slova však mohou vytvořit politické alibi.

Mohou oddálit veřejnou diskusi, otupit první reakci, usnadnit obejití parlamentu nebo přesvědčit část společnosti, že nejde o skutečnou válku, nýbrž o krátký technický zásah, který vyřeší odborníci v uniformách.

Mohou také určit, čí mrtví budou oběťmi agrese a čí pouze vedlejšími škodami operace.

Proto bychom měli být ostražití pokaždé, když stát použije vojenskou sílu a současně nám nabídne pečlivě vybraný název. Nemusíme ho automaticky odmítnout. Měli bychom ho však přeložit do konkrétních otázek:

Kdo překročil čí hranice? Kdo zaútočil jako první? Kdo akci schválil? Jaké má cíle, jak dlouho má trvat a kdo ponese odpovědnost za její následky?

Mocnosti mění režimy, spojence i nepřátele. Jejich jazyk však zůstává po desetiletí a možná i staletí nápadně podobný.