Když vypukne válka

Když se rozhořely první plameny srbsko-chorvatského konfliktu, byla naše rodina na letní dovolené poblíž Splitu. Přijeli jsme k moři, jako už tolikrát předtím. Slunce, pláž a známé ulice ale tentokrát doprovázelo něco, co se zpočátku nedalo přesně pojmenovat.

Začalo to nenápadně

Válku si zpětně představujeme jako jasný zlom. Výstřel, výbuch, vyhlášení mobilizace. Jeden okamžik, po kterém už nic není stejné. Lidé, kteří stojí na jejím počátku, však často žádnou takovou hranici nevidí.

Ulicemi se tehdy pohybovaly skupinky mladíků i starších mužů. Horlivě spolu diskutovali, zastavovali se na rozích a znovu se rozcházeli. Místní orgány se snažily situaci mírnit. Navenek ještě všechno fungovalo: obchody, restaurace, pláže i každodenní rytmus letního městečka.

Přesto bylo cítit, že běžné rozhovory mají jinou váhu. Lidé nemluvili jen o tom, co se stalo. Mluvili o tom, co se podle nich teprve stane. Každá zpráva měla několik verzí a každá verze už obsahovala někoho, koho bylo možné obvinit.

Jako návštěvníci jsme napětí vnímali, ale neuměli jsme ho číst stejně jako místní. Pro nás to stále byla dovolená. Pro ně už možná začínalo rozhodování, komu věřit, kam odejít a co bude potřeba chránit.

Střely nad pláží

Vojenské jednotky se mezitím připravovaly. Testovaly své schopnosti a techniku. Jednoho dne jsme leželi na pláži, když jsme nad sebou spatřili letět raketové střely.

Je zvláštní sledovat něco takového z místa, které si člověk spojuje s odpočinkem. Pod vámi je ručník a rozpálený písek, před vámi moře — a nad hlavou prolétá zbraň.

Tehdy ještě střely dopadaly na cvičné cíle. Dalo se tedy říct, že se nic neděje. Že armáda pouze cvičí. Že není důvod podléhat obavám.

Válka ještě nezačala. Jen už nad námi létaly její nástroje.

Právě takové okamžiky se později ve vzpomínce promění. To, co původně působilo jako neobvyklá podívaná, začne vypadat jako varování, které jsme tehdy neuměli nebo nechtěli přijmout.

Oheň ze svahů

Ke konci naší dovolené napětí zesílilo. Ze svahů kopců nad městečkem se začal šířit požár. Nezůstával v dálce. Postupoval rychle a mířil přímo k nám.

Oheň je sám o sobě dostatečně děsivý. V krajině naplněné nedůvěrou však téměř okamžitě přestává být jen přírodní událostí. Lidé se začnou ptát, kdo ho založil a proč.

Přes starostu, našeho známého, se k nám dostala informace, že požár úmyslně založili srbští nacionalisté. To byla zpráva, která tehdy mezi lidmi kolovala. Nevím, zda ji bylo možné ověřit. Pamatuji si ale rychlost, s jakou oheň dostal viníka a viník národnost.

V době rostoucího konfliktu není pověst jen vedlejším produktem strachu. Může se stát jeho palivem. Každá neověřená zpráva potvrzuje to, čeho se jedna skupina obává na druhé. Událost přestává být jednotlivým neštěstím a stává se důkazem, že nepřítel už jedná.

My jsme tehdy především sledovali skutečný oheň, který se blížil k městečku. Lidé organizovali obranu a snažili se situaci zvládnout. Ale spolu s kouřem už se vzduchem šířilo i přesvědčení, že se svět kolem nás změnil.

Možnost odjet

Naše dovolená skončila a my jsme se vrátili do klidných Čech. Překročili jsme hranice a napětí, které nás několik dní obklopovalo, zůstalo za námi. Doma dál fungoval známý svět.

Právě v tom je možná největší rozdíl mezi návštěvníkem a člověkem, který na daném místě žije. Návštěvník může znepokojivé události uzavřít větou: odjeli jsme. Místní takovou tečku často nemají.

Starosta, lidé z ulic, rodiny v domech pod kopci — ti všichni zůstali. Museli dál poslouchat nové zprávy, rozhodovat se mezi rozpornými informacemi a sledovat, jak se skupiny známých lidí stále zřetelněji dělí podle původu, jazyka a přesvědčení.

O nějakou dobu později se rozhořela skutečná válka. Události, které jsme pozorovali během dovolené, dostaly zpětně jasné místo v jejím úvodu. Hloučky v ulicích už nebyly jen debatou. Vojenské cvičení nebylo jen podívanou. Požár nebyl jen požárem.

Kdy tedy válka začíná?

Historik může označit datum prvního střetu, první oběti nebo oficiálního rozhodnutí. Lidská paměť pracuje jinak. Pro každého může válka začít v jiném okamžiku.

Pro někoho začne povolávacím rozkazem. Pro jiného tím, že soused přestane zdravit. Někdo si bude pamatovat první kontrolní stanoviště. Jiný večer, kdy rodiče začali šeptat, aby je děti neslyšely.

V mé vzpomínce začíná válka na letní pláži poblíž Splitu. Ještě se bojuje jen na cvičných cílech, ale střely už letí. Potom se na svahu objeví oheň a spolu s ním zpráva o tom, kdo jej měl založit. Nic ještě není jisté — kromě pocitu, že jistoty právě mizí.

Možná válka skutečně vypukne až prvním bojem. Společnost se však může začít rozpadat mnohem dřív: ve slovech, v podezření a ve chvíli, kdy každá událost potřebuje nepřítele.