Třetí rádio pro Prahu

Eva Horská poznala, že se něco stalo, podle ticha mezi dvěma hlášeními.

Nádražní rozhlas ještě před chvílí oznamoval zpoždění rychlíku z Bratislavy. Hlas byl ospalý, lehce otrávený a uklidňující svou lhostejností. Teď se z reproduktorů ozvalo jen zapraskání, po něm vzdálený rozhovor, jako když technik omylem otevře mikrofon do prázdné režie. Potom linka ztichla.

Lidé na prvním nástupišti si toho nevšimli. Muž v bílé košili dál četl Večerní Prahu, dvě ženy sedící na kufrech rozbalily chleba a mladý voják u stánku s novinami se snažil přesvědčit prodavačku, že jí dvacet haléřů dá při příští cestě. Teprve když se u výpravčího objevili tři železničáři a začali mluvit jeden přes druhého, zvedlo několik cestujících hlavu.

Eva si přitiskla tranzistorové rádio blíž k uchu. Přístroj byl maďarský, plochý, v pouzdře z hnědé koženky, s ulomenou plastovou stupnicí. Na stanici Praha hrála taneční hudba. O dvě čárky vedle se do melodie tlačil jiný hlas, nezřetelný a příliš silný.

„Slyšíte to?“ zeptal se vedle ní někdo anglicky.

Vedle ní stál vysoký muž v šedém obleku, který se na srpnovou noc zdál příliš těžký. Vlasy měl tmavé s prvními stříbrnými prameny u spánků. V levé ruce držel složené noviny, v pravé kožené rukavice, přestože bylo teplo. Nevypadal jako turista. Turisté se na nádražích dívají po nápisech; tenhle muž se díval po lidech, kteří je čtou.

„Slyším dvě stanice,“ odpověděla Eva česky.

Muž přešel do češtiny. „Nemyslel jsem stanice. Nádražní rozhlas náhle ztichl.“

Jeho výslovnost byla téměř bezchybná, ale slovosled prozrazoval, že větu nejdřív sestavil v jiném jazyce.

„To jsem slyšela.“

Měla odejít. Pavel Hrubeš se zpozdil o třicet osm minut a jejich pravidlo bylo prosté: patnáct minut čekat, dalších pět kontrolovat okolí a potom se rozejít. Pavel je vymyslel v době, kdy největším nebezpečím bývalo zmeškané jednání na fakultě nebo příliš horlivý příslušník Státní bezpečnosti před egyptským velvyslanectvím. Dnes večer jí do telefonu řekl pouze, aby přijela na nádraží, přinesla malé rádio a nikomu nevysvětlovala proč. Právě proto dnes jejich pravidlo porušila.

Pavel měl rád pravidla, která sám porušoval.

Muž se šedým oblekem se podíval na hodiny pod klenbou. „Doktor Hrubeš nepřijde.“

Eva sevřela rádio oběma rukama.

„Neznám žádného doktora Hrubeše.“

„Nemusíte mi věřit. On ale dnes na nádraží nepřijde.“

„Jak to víte?“

Poprvé se skoro usmál. „Daniel Mercer. Měl jsem se tu s ním setkat.“

Jméno jí nic neříkalo. Mercer se však nepředstavil ze zdvořilosti. Vyslovil je a čekal, zda Eva pozná dohodnuté heslo.

„Čekáte tu na vlak?“ zeptala se.

„Na stejného člověka jako vy.“

Na konci nástupiště se rozběhl železničář. Neutíkal k vlaku, nýbrž od kanceláří. Výpravčí za ním zavolal, ale muž nezastavil. V hale se otevřely dveře a dovnitř vpadla skupina lidí z ulice. Mluvili o letadlech nad Ruzyní, o kolonách na severu a o tom, že hranice překročila cizí vojska. Jeden tvrdil, že tanky viděl u Liberce, další je čekal od Brna. Jistě nemluvil nikdo, ale všichni zněli přesvědčeně.

Tranzistor v Eviných rukou zachytil hlas hlasatele. Program pokračoval. Ani slovo o vojsku.

„Pavel vás poslal?“ zeptala se.

„Měl jsem ho odvézt.“

„Kam ho chcete odvézt?“

„Nejdřív z Prahy. O dalším cíli se rozhodne cestou.“

„Takže nevíte kam.“

„Vím, kudy ven. Dnes v noci to může být důležitější.“

Eva rádio vypnula. Taneční hudba zmizela. Teď slyšela prudké kroky, skřípění kufrů, drnčení poštovního vozíku a jednotlivá slova, která se opakovala v několika rozhovorech. Poláci. Sověti. Maďaři. Tanky. Omyl.

K nim přistoupil mladík s brašnou přehozenou přes rameno. Eva ho znala z rozhlasu. Mirek Landa studoval elektrotechniku a o prázdninách dělal u zahraničního vysílání všechno, co ostatní odmítli: nosil pásky, pájel konektory, spal vedle magnetofonů a opravoval věci, které podle inventáře nebyly rozbité.

„Evo,“ vydechl. „Volali z Vinohradské. Pavel je tam.“

„Proč nepřišel?“

Mirek si všiml Mercera a nedokončil větu.

„Tohle je pan Mercer,“ řekla Eva. „Tvrdí, že ho chce odvézt z Prahy.“

„Tak to má smůlu.“

„Co se stalo?“

„Ruzyně nepřijímá letadla. Na hranicích jsou vojáci. Ve vysílání se nesmí nic měnit, ale nikdo neví, kdo ten příkaz vydal.“ Mirek stáhl brašnu z ramene a rozepnul ji. Uvnitř nebylo nářadí, nýbrž dva navinuté pásky v plechových krabicích. „Pavel říkal, že jestli ho najde muž, který mluví česky jako Angličan a arabsky jako učebnice, mám mu dát tohle.“

Mercer se po krabicích nenatáhl.

„A jestli ho najde žena s rádiem?“ zeptala se Eva.

Mirek polkl. „Tobě mám vyřídit: tři nestačí.“

Byla to Pavlova věta. Před týdnem stáli v technické zkušebně nad třemi přijímači a on tvrdil, že porovnáním tří různých vysílání se mohou dobrat pravdy. Eva mu odpověděla, že ze tří lží vznikne nanejvýš lež přesnější. Od té doby jí tu větu připomínal.

Mercer se otočil k východu. „Mám auto.“

„Samozřejmě,“ řekla Eva. „Angličané mají vždycky auto.“

„Ne vždycky.“

„A mapu.“

„Ano.“

„Ta vám dnes nebude k ničemu.“

Z haly se ozval křik. Někdo přinesl zprávu, že sovětské jednotky už jsou v republice. Jiný muž mu vynadal, že šíří paniku. Voják od stánku položil neuhrazené noviny na pult a rozběhl se k telefonu. Ženy na kufrech přestaly jíst.

Eva se podívala na hodiny. Do půlnoci zbývalo sedmnáct minut.

„Jedeme na Vinohradskou,“ řekla.

„Pro doktora Hrubeše,“ doplnil Mercer.

„Pro vysílač.“

Mirek se nervózně zasmál. Mercer ne.

Venku před nádražím čekal tmavozelený Rover s diplomatickou poznávací značkou. Byl nápadnější než uniforma. Eva otevřela zadní dveře a Mirek položil brašnu na sedadlo.

„Řídím já,“ řekl Mercer a ukázal jí klíčky.

Eva natáhla ruku.

„To nebyla nabídka,“ řekl.

„Neznáte Prahu a za chvíli budou hlavní ulice neprůjezdné. Jestli chcete najít Vinohradskou, dejte mi je.“

Chvíli se na sebe dívali. Potom jí klíčky položil do dlaně.

Když vyjížděli od nádraží, rozsvítila se na obloze nad západem světla letadel. Byla příliš vysoko, aby bylo vidět znaky, a příliš nízko, aby si jich nikdo nevšiml.

Na Vinohradskou se však nedostali přímo. Na Wilsonově je zastavila hlídka, která kvůli diplomatické značce telefonovala na tři různá místa. Když je po téměř půlhodině pustila, průjezd k hlavnímu vchodu blokovaly služební vozy a Eva musela objet celý blok ke služební bráně.

Mirek na zadním sedadle znovu zapnul rádio. Taneční hudba skončila. Hlasatel oznámil přesný čas, počasí na ráno a další skladbu. Právě pokračování běžného programu Evu vyděsilo víc než zvěsti z nádraží.

Vrátný u služebního vchodu rozhlasu je nechtěl pustit dovnitř. Nejdřív kvůli Mercerovi, potom kvůli Evě a nakonec kvůli tomu, že nikdo nedokázal říct, kdo má dnes v noci právo rozhodovat.

„Cizí státní příslušník,“ opakoval a ukazoval na Mercera. „Teď zrovna ho mám pustit do rozhlasu?“

„Je se mnou a potřebujeme najít doktora Hrubeše.“

„To mi jako oprávnění nestačí.“

„Mně také ne. Jenže Hrubeš na nás čeká a venku se právě zavírá letiště.“

Z chodby se ozval Pavelův hlas. „Pusťte je.“

Pavel Hrubeš měl rozepnutý límeček, brýle nakřivo a na rukávu šmouhu od magnetofonového pásku. Tvář měl unavenou a pod očima tmavé kruhy. Když uviděl Mercera, nezarazil se. Před Evou však sklopil oči.

„Měl jste být na nádraží,“ řekl Mercer.

„Musel jsem zůstat tady.“

„Měl jste nám to oznámit.“

Pavel se obrátil k Evě. „On takhle mluví pořád?“

„Známe se necelou hodinu.“

„Ještě ho omlouváš.“

Vedl je do technické zkušebny v suterénu. Místnost byla úzká, bez oken a přehřátá od elektronek. Na stole stály tři rozhlasové přijímače. První byl naladěný na stanici Praha, druhý na krátké vlny zahraničního vysílání a třetí byl služební širokopásmový přístroj, na němž Pavel už několik dnů sledoval krátké české relace Hlasu NDR. Teď šuměl mimo jejich běžný kmitočet.

„Tři rádia,“ řekl Pavel. „Každé řídí někdo jiný a všechna tvrdí, že mluví o téže zemi.“

„Ten třetí signál není pro veřejnost,“ namítl Mirek.

„Zatím ne. Někdo na něm zkouší český program, který se za pár hodin může objevit v každém přijímači.“

Eva si sedla k prostřednímu rádiu a jemně pootočila ladicím knoflíkem. V šumu se na okamžik ozvala němčina, potom maďarština a vzdálená hudba. Přes všechno přecházelo pravidelné bručení silného nosného signálu.

Mercer položil noviny na stůl. „Doktore Hrubeši, hranice jsou zavírané. Ruzyně je mimo provoz. Máme připravenou pozemní cestu na západ.“

„Kdo ji připravil?“ zeptal se Pavel.

„Dva lidé z ambasády a naše místní spojky. Trasa byla určená pro rychlý odjezd bez hraniční kontroly.“

Eva se podívala na Mercera. „A všem těm lidem věříte?“

„Věřím postupům, které měli dodržet. Jestli je ještě dodržují, teprve zjistíme.“

Pavel si sundal brýle a začal je čistit cípem košile. „Na západ nepojedu.“

„Pak vás odvezeme na velvyslanectví.“

„Tam už mě hledá člověk ze sovětského zastupitelského úřadu. A nejméně dva lidé z naší bezpečnosti.“

„Proč?“

„Protože vědí, že jsem dnes poznal Voronina.“

Mercer se podíval přímo na Pavla. Nezeptal se, kdo je Voronin. Eva z toho poznala, že jméno zná.

Mirek vyndal z brašny plechové krabice. Pavel si jednu vzal a položil ji vedle prostředního přijímače.

„Před třemi hodinami přišel do zahraničního vysílání člověk s povolením z ministerstva,“ řekl. „Chtěl natočit arabskou verzi prohlášení, které se mělo použít, kdyby zdejší vysílání nebylo spolehlivé.“

„Jakého prohlášení?“ zeptala se Eva.

„O bratrské pomoci. O kontrarevoluci. O tom, že všechno probíhá na žádost našich představitelů.“

Mirek zbledl. „Před třemi hodinami?“

„Ano.“

„Vždyť vojska ještě—“

„Proto je ta nahrávka zajímavá.“

Mercer si k Pavlovi přisunul židli. „A ten muž?“

„Představil se jako Sergej Andrejevič Voronin, kulturní pracovník sovětského velvyslanectví. Mluvil velmi dobrou arabštinou. Příliš dobrou pro kulturního pracovníka, který podle svého životopisu nikdy neopustil Evropu.“

„Vy jste ho poznal.“

Pavel přikývl. „V roce 1965 si říkal Sálih Hadžar. Tvrdil, že pochází z Hudajdy. Pracoval jako prostředník mezi jedním kmenovým velitelem a obchodníkem, kterého dobře znáte.“

Mercer se opřel. „Koho?“

„Abdalláha Sáliha.“

Mercer přestal listovat v mapě a podíval se na Pavla. Eva neznala Abdalláha Sáliha, ale z té drobné změny pochopila, že Mercer ano.

„Sálih pracoval pro mnoho lidí,“ řekl.

„Sálih se tím hlavně hájil.“

„Co přesně jste slyšel na pásku?“

„Jeho hlas při přípravě textu. A jednu ruskou větu, kterou neměl říct před otevřeným mikrofonem.“

Pavel zasunul krabici do přehrávače. Magnetofon zabral pás s měkkým cvaknutím. Nejprve zaznělo šoupání papíru, potom mužský hlas v arabštině. Mluvil pomalu, bez jistoty člověka, který čte cizí překlad. Po několika větách se zastavil a rusky někomu za sklem řekl, že českou verzi musejí odvysílat dřív, než „ti na Vinohradech“ pochopí, co se děje.

Pavel zastavil magnetofon.

„Poznal jste ho bezpečně?“ zeptal se Mercer.

„Poznal. U soudu bych to ale zatím nepřísahal.“

„Jak moc jste si tedy jistý?“

„Dost na to, abych vám zavolal. Ne dost na to, abyste z mého poznání udělal hotový závěr.“

Eva se dotkla cívky. Pás byl nový a okraj ještě nepomačkaný. „Proč jste s tím nešel na ministerstvo?“

Pavel si nasadil brýle. „Protože povolení, které přinesl, bylo z ministerstva.“

Na chodbě zazvonil telefon. Jedenkrát, podruhé, potřetí. Nikdo jej nezvedal. Potom začal zvonit další.

Mercer vstal. „Odvezeme vás.“

„Nejdřív přemístíme vysílač,“ řekla Eva.

„Jaký vysílač?“

„Záložní soupravu pro zahraniční službu. Není silná, ale může poslat program k přepojovači, pokud odříznou hlavní trasy. Máme pohotovostní pracoviště na Žižkově.“

„Kolik lidí je k tomu potřeba?“

„Dva, když vědí, co dělají. Čtyři, když spěchají.“

„A proč vaše vlastní doprava—“

„Protože vozy rozhlasu jsou označené.“

„Moje auto má diplomatickou značku.“

„To je skoro neviditelné.“

Pavel se zasmál. Mercer se na něj ani nepodíval.

„Mám odvézt doktora Hrubeše,“ řekl.

„Já musím zajistit, aby se ráno lidé dozvěděli, kdo přijel,“ odpověděla Eva.

„V Praze už to vědí.“

„Na nádraží ano. Mimo velká města budou lidé odkázaní na vysílání.“

Mercer se obrátil k Pavlovi. „Řekněte jí, že nemáme čas.“

Pavel položil ruku na krabici s páskem. „Právě proto potřebuje vysílač.“

Z horních pater se ozval dusot. Dveře zkušebny se otevřely a vešel podsaditý muž v pomačkaném světlém plášti. Za ním stáli dva příslušníci v civilu. Eva ho znala od vidění. Kapitán Vejnar chodil na porady o zahraničním vysílání, kde nikdy nic neřekl a všechno si zapisoval.

„Soudruhu Hrubeši,“ řekl. „Půjdete s námi.“

„Kam?“ zeptal se Pavel.

„Do bezpečí.“

„To je dnes velmi pohyblivé místo.“

Vejnar se podíval na Mercera, potom na jeho diplomatický průkaz. „Vy tady nemáte co dělat.“

„V tom se dnes shodneme,“ odpověděl Mercer.

Jeden z mužů za Vejnarem udělal krok dovnitř. Kapitán mu rukou naznačil, aby zůstal.

„Kdo vám vydal rozkaz?“ zeptala se Eva.

„To není vaše věc.“

„Jestli chcete odvézt našeho překladatele ze studia, je to moje věc.“

Vejnar unaveně zavřel oči. „Paní Horská, za chvíli tu budou lidé, kterým nebude záležet na tom, co je čí věc. Vezměte si techniku a běžte domů.“

„Takže invaze je pravda?“

Vejnar pohlédl na dva muže za sebou. „Ano. Ale ode mě jste to v téhle chodbě neslyšela.“

„Vy všechno schováváte do náznaků.“

Telefon na chodbě přestal zvonit. Ze stropního reproduktoru se ozvalo krátké písknutí a pak hlas z režie: všichni pracovníci se mají dostavit na svá pracoviště a vyčkat dalších pokynů.

Vejnar se podíval na hodinky. Bylo 1.13.

„V 1.23 jsem zpátky,“ řekl tiše. „Do té doby zkusím ověřit, kdo rozkaz vydal.“

„A když to nezjistíte?“ zeptal se Pavel.

Kapitán se zastavil ve dveřích. „Pak se budu muset rozhodnout, jestli ho splním, nebo otevřeně odmítnu.“

Když odešel, Mercer vzal jednu plechovou krabici. Druhou podal Mirkovi.

„Kde je ten vysílač?“ zeptal se.

Eva otevřela dveře do skladu.

„Ve skladu. Tři bedny.“

Mercer se podíval na úzkou chodbu, na Mirekovu brašnu a na své čisté rukavice.

„Samozřejmě,“ řekl.

V 1.23 se Vejnar nevrátil. Eva začala balit bez něj.

Záložní souprava nevypadala jako zařízení, které může mluvit k zemi. Byly to tři šedé bedny, každá jiného stáří, s kovovými rohy odřenými na holou ocel. V první byl nízkovýkonový krátkovlnný vysílač, ve druhé zdroj a ve třetí směšovač s kabely. Na víku někdo kdysi bílou barvou napsal POMOCNÉ PRACOVIŠTĚ a později slova přetřel. Pod správným světlem zůstávala čitelná.

„Tohle chcete dostat do mého auta?“ zeptal se Mercer.

„Největší do kufru, zbylé dvě dozadu,“ řekla Eva.

„A doktor Hrubeš?“

„Ten si sedne.“

„Kam?“

„To je vaše starost. Vy ho odvážíte.“

Mirek si klekl k největší bedně a zkontroloval uzávěry. „Chybí náhradní elektronky.“

„Skříň B, horní police.“

„Tam nejsou.“

Eva se protáhla kolem něj. Sklad znal každý technik jinak. Inventář tvrdil, že věci leží podle čísel; lidé věděli, že leží podle toho, kdo je naposledy potřeboval a před kým je chtěl schovat. Náhradní elektronky našla za krabicí vyřazených mikrofonních vložek. Zabalila je do novin a vložila mezi kabely.

Ve zkušebně hrála tři rádia. Stanice Praha vysílala hudbu, krátké vlny přinášely útržky zpráv z Vídně a služební přijímač zachytil neveřejný studiový přenos z NDR. Mezi zkušebními tóny a pokyny techniků četl hlasatel české věty. Jednotlivá slova vyslovoval správně, ale přízvuk kladl na místa, kam v české větě nepatřil. Mluvil o klidu, bratrství a odpovědných činitelích a všechna tři slova opakoval se stejným důrazem.

Pavel stál mezi přijímači a přelaďoval je po několika vteřinách. „Vídeň říká, že vojska překročila hranice.“

„To už ví nádraží,“ řekla Eva.

„Ten hlas z NDR říká, že přicházejí na pomoc.“

„To už vědí ti, kteří ji napsali.“

„A Praha hraje hudbu.“

Mercer rozložil na stole mapu. Nebyla turistická. Na okraji měla tužkou připsaná jména obcí, čísla telefonů a tři časy. Jedna červená čára vedla z Prahy přes jihozápad, vyhýbala se hlavním silnicím a končila u hranice.

Eva přestala balit kabel.

„Jak dlouho ji máte?“

„Dva týdny.“

„Dva týdny čekáte, že budete odvážet českého občana přes hranice?“

„Dva týdny čekám, že to možná bude nutné.“

„A o Pavlovi jste věděl už před dvěma týdny?“

„Ne. Původně byla trasa připravená pro jiný případ. O Hrubešově odjezdu rozhodli dnes.“

Pavel se od přijímačů neotočil. „Kdo přesně?“

„Moje centrála v Londýně.“

„To pořád není jméno.“

„Jméno vám dát nemohu. Rozkaz zněl dostat vás i nahrávku za hranice.“

Eva viděla na mapě jinou Prahu než tu za stěnami. Mercerova Praha byla soustava průjezdů, míst pro výměnu vozu a venkovských domů, kde se dalo zazvonit zvláštním způsobem. Neobsahovala rozhlas, nádraží ani nemocnice. Byla nakreslená pro jednoho člověka, který má zmizet.

Eva znala Prahu podle kabelových šachet, telefonních ústředen, studií, přepojovačů, náhradních klíčů a kolegů spících v kancelářích. Žádná z jejích tras nevedla z města. Všechny končily u místa, odkud se dalo vysílat.

„Pohotovostní pracoviště je v Jeseniově,“ řekla. „Odtud lze předat program dál, pokud zůstanou linky. Když nezůstanou, můžeme vysílat krátce přímo a měnit místo.“

Mercer na mapě našel Žižkov. „Navrhuju jet po hlavní třídě. Je to nejrychlejší cesta.“

„A také nejširší,“ řekla Eva. „Jestli do města jedou tanky, použijí právě ji.“

Pavel zvýšil hlasitost prvního rádia. Hudba náhle skončila. Ozvalo se znělkové znamení stanice Praha a po něm hlas, který se snažil být klidný.

Bylo půl druhé.

Hlasatel požádal posluchače, aby nevypínali přijímače, probudili sousedy a vyčkali důležité zprávy.

Nikdo ve zkušebně se nepohnul.

Eva už slyšela stovky hlasů ve chvíli, kdy se před mikrofonem pokoušely skrýt strach. Znalost techniky v tom nepomáhala; mikrofon nepoznal pravdu, jen vzdálenost rtů, dech a přetížení. Přesto věděla, že tenhle muž mluví bez připraveného scénáře. Ve studiu se něco změnilo.

Na druhém přijímači se Vídeň ztratila v rušení. Neveřejný studiový přenos pokračoval, jako by čekal právě na tento okamžik. Jeho hlasatel začal tvrdit, že zákonné orgány požádaly spojence o pomoc.

Tři rádia popisovala během stejné minuty tři různé situace.

Pavel si sedl.

„Po tomhle neodjedu, dokud nahrávka nezůstane také v Praze,“ řekl.

Mercer se k němu sklonil. „Právě po tomhle musíme odjet. Vy i pásky.“

„Někdo připravil arabský text o bratrské pomoci dřív, než přijela první jednotka. Československý rozhlas musí mít možnost ten časový údaj doložit.“

„Nahrávku můžeme dostat do zahraničí.“

„Beze mě je to hlas neznámého muže. Se mnou je to svědectví — ale jen ve zprávě, kterou napíšete vy.“

Mercer narovnal záda.

Pavel pokračoval: „Když jsem vám v červnu řekl Voroninovo jméno, nechtěli jste mě v Londýně. Chtěli jste další fotografii, další vzorek hlasu, další setkání. Teď přijely tanky a najednou jste připravili cestu.“

„Situace se změnila.“

„Ne pro Voronina. Pro vás.“

Mercer položil obě dlaně na stůl a chvíli neodpovídal.

„Doktore Hrubeši,“ řekl, „muž, kterého jste identifikoval, může být součástí sovětské nelegální sítě v západní Evropě. Proto vás potřebujeme vyslechnout v bezpečí.“

„A moje svědectví může ukázat ještě něco jiného: že prostředník v Jemenu zásoboval dvě strany války s vědomím lidí, pro které jste pracoval vy.“

„Tahle nahrávka nic takového nedokazuje.“

„Právě proto chcete i mě. Pás vám dá hlas, já souvislosti.“

Třetí rádio přešlo k hudbě. Hrálo stejnou orchestrální skladbu jako předtím stanice Praha, jen o několik taktů později. Eva poznala nahrávku i pořadí skladeb. Někdo převzal běžný program a vložil mezi jeho části vlastní zprávy.

Mercer se podíval na pásky. „Co ještě na nich je?“

„Jméno Abdalláha Sáliha. Voronin se ptá, jestli britská trasa z hor zůstala použitelná.“

„Bez dalších souvislostí nevíme, o jaké trase mluvil.“

„Proto chcete moje vysvětlení. Bez něj můžete do zprávy napsat jen domněnku.“

Ze stanice Praha zazněla první slova provolání předsednictva strany. Invaze proběhla bez vědomí nejvyšších orgánů. Lidé měli zachovat klid a neklást odpor. Po několika větách signál zeslábl a zmizel v šumu.

Mirek vyskočil. „Vypnuli vysílač.“

Eva přeladila první přijímač. Nic. Rozhlas po drátě ve stropním reproduktoru pokračoval, ale éter byl pryč.

„Z příkazu spojů,“ řekl Pavel.

„Nebo někoho nad nimi,“ odpověděla Eva.

Na chodbě se ozvaly kroky. Tentokrát jich bylo víc a nepatřily lidem, kteří hledají správné dveře.

Kapitán Vejnar vstoupil bez klepání. Plášť měl rozepnutý a v ruce držel služební pistoli, hlavní dolů.

„Teď už mám jiný rozkaz,“ řekl.

Mirek se postavil před bedny. Vejnar si ho všiml a zbraň schoval pod plášť.

„Sovětské výsadkové jednotky jsou na Ruzyni. Na ministerstvu se mění příkazy rychleji než lidé u telefonů. Mám zajistit vysílací pracoviště, radioamatéry a vybrané osoby.“

„Které osoby?“ zeptal se Pavel.

Vejnar vytáhl složený papír. „Vy jste jedna z nich.“

„A kdo je další?“

„Nevím. Seznam není můj.“

Mercer si vzal kabát. „Pak jedeme.“

„Venku čeká vůz,“ řekl Vejnar.

„Sovětský?“

„Ne, český. Řidič je z naší správy, ale sedí vedle něj člověk, kterého jsem nikdy neviděl. Mluví rusky a zná vaše patro.“

Pavel se podíval na třetí rádio. Český hlas z NDR mluvil dál.

„Voronin?“

„Možná.“

Vejnar přešel k okraji stolu a prstem ukázal na Mercerovu mapu. „Západní výjezd nepoužívejte.“

„Proč?“

„V půl jedné přišla informace, že cesta přes Beroun je volná. O deset minut později ji někdo přečetl do toho služebního přenosu z NDR.“

Eva se otočila k němu. „Myslíte, že ta zpráva měla potvrdit trasu konkrétním řidičům?“

„Jako uklidnění obyvatelstva. Železniční a silniční doprava na západ prý funguje normálně.“

Mercer složil mapu. „Máme vlastní potvrzení.“

„Odkud?“

„Zdroj vám nemohu prozradit.“

„Pak nemůžete vyloučit, že váš zdroj převzal stejnou sovětskou informaci jako ten zkušební přenos z NDR.“

Na schodišti bouchly dveře. Někdo zavolal Vejnarovo jméno.

Kapitán se podíval na Evu. „Vezměte nákladním výtahem bedny do dvora. Vrátný otevře zadní bránu.“

„A vy?“

„Půjdu dolů po schodech a budu se hádat.“

„To je celý váš plán?“ zeptal se Mercer.

„Ne. Je to jen deset minut, které vám koupím hádkou. Lepší plán dnes v noci nemám.“

Vejnar se zastavil u dveří. „Paní Horská, jestli vás zastaví naše hlídka, nic nevíte. Jestli sovětská, nerozumíte. Jestli někdo jiný, jeďte.“

„A pokud to budete vy?“

Vejnar se na okamžik usmál bez veselí. „Pak ještě nevím.“

Odešel.

Mirek a Pavel odpojili přijímače. Eva sáhla po tranzistoru, který přinesla z nádraží, a strčila jej do kapsy pláště. Mercer vzal dvě krabice s pásky a zasunul je pod košili do vnitřních kapes. Jedna vytvořila na obleku nápadnou bouli.

„Budete vypadat jako muž, který krade rozhlas,“ řekla Eva.

„To dnes nebude neobvyklé.“

Nákladní výtah se rozjel se skřípěním. Uvnitř stály tři bedny, čtyři lidé a jedna mapa, která už byla pravděpodobně neplatná.

Když míjeli přízemí, slyšeli Vejnarův hlas. Mluvil hlasitě, úředně a pomalu. Po každé větě následovala ruština jiného muže. Kapitán žádal nové pověření. Cizinec mu odpovídal, že pověření přijelo s vojsky.

Výtah pokračoval do suterénu.

Eva si uvědomila, že rozhlas po drátě stále čte provolání. Ve zdech budovy hlas přežil vlastní vysílač.

„Tři nestačí,“ řekl Pavel.

„Mlč,“ odpověděla.

Eva už věděla, co tím myslí. Tři přijímače ukázaly rozdíl mezi vysíláními, ale bez vysílače se o něm nikdo mimo místnost nedozví.

Deset minut stačilo, aby dostali bedny z doslechu hlavního vchodu. Na odjezd ne. Vrátný zadní bránu neotevřel; ze dvora se ozývaly motory a cizí hlasy. Čtyři lidé a tři bedny čekali ve tmě vedle nákladního výtahu, zatímco nad nimi chodili ozbrojení muži.

Krátce před třetí se motory vzdálily. Vrátný se objevil ve dveřích a naznačil jim, že bránu otevře za deset minut.

Rover měl dvě přední sedadla, zadní lavici a zavazadlový prostor počítaný na běžné kufry. Tři vysílací bedny se do něj vešly jen za cenu toho, že se cestující téměř nemohli pohnout.

Největší se vešla do kufru jen napříč. Druhou přivázali k pravému kraji zadní lavice, třetí položili na podlahu mezi Pavlovy a Mirkovy nohy. Oba se vmáčkli na zbytek lavice; Mirek držel brašnu na klíně. Mercer se usadil vedle Evy a musel držet kolena stranou, aby mohla řadit.

Zadní brána se otevřela bez světla. Vrátný jim pokynul a hned zmizel. Z hlavního vchodu se ozvaly hlasy, ale nikdo za nimi nevyběhl.

Eva vyjela do Balbínovy a odbočila dřív, než Mercer stačil rozložit mapu.

„Jeseniova je opačným směrem,“ řekl.

„Nejdřív se potřebujeme přesvědčit, že nás nikdo nesleduje.“

„Objíždíte kvůli tomu půl města?“

„S diplomatickým autem a třemi bednami vysílače ano.“

Ulice byly plné lidí v nočním oblečení. Stáli u domů, shlukovali se kolem rádií položených v otevřených oknech a zastavovali auta, aby se zeptali, co řidiči viděli. Nikdo ještě přesně nevěděl, kde jsou vojska. Zprávy se šířily podle zvuku motorů a podle příbuzných, kteří měli telefon. Nad střechami přelétala letadla v pravidelných rozestupech.

Na křižovatce u nádraží někdo vylezl na žebřík a sundával modrou tabulku s názvem ulice. Podával ji dolů dvěma mladíkům. Vedle nich ležela už jedna směrovka.

„To začali rychle,“ řekl Mirek.

„Rychleji než ministerstva,“ odpověděl Pavel.

Eva zastavila. Jeden z mladíků přiběhl k okénku.

„Kde jsou tanky?“ zeptala se.

„Na Ruzyni určitě. Prý i na Letné. Někdo říkal, že jedou od severu.“

„A Žižkov?“

„Zatím nic.“

Mladík se podíval na diplomatickou značku. „Odkud jste?“

Eva odpověděla: „Z rozhlasu.“

To mu stačilo. Ustoupil a zvedl ruku, jako by jim dával přednost na křižovatce.

Mercer sledoval sundanou tabulku. „Jak se budou orientovat sanitky?“

„Hůř,“ řekla Eva.

„A vaši lidé?“

„Podle domů.“

„To je riskantní.“

„Město není mapa.“

„To jsem se naučil.“

Nevyslovil kde. Eva si vzpomněla, jak zareagoval na jméno jemenského obchodníka. Zřejmě už pracoval ve městě, kde připravená trasa přestala platit.

Mirek vytáhl z brašny malý služební krátkovlnný přijímač, který při odchodu strčil mezi kabely. Zachytil na něm české vysílání z Vídně. Hlas byl slabý, ale živý. Četl zprávy o překročení hranic a vyzýval lidi ke klidu. V pozadí zněly telefony.

„Dejte to hlasitěji,“ řekl Pavel.

Eva položila přijímač na palubní desku. Po několika minutách Mirek přeladil na neveřejný studiový přenos z NDR. Oba hlasy mluvily česky a oba žádaly klid. Jeden říkal, že země byla napadena. Druhý, že dostala pomoc.

„Jak to lidé poznají?“ zeptal se Mirek.

„Podle toho, co už vědí,“ řekl Pavel.

„A když nic nevědí?“

„Pak rozhodne silnější vysílač.“

Eva změnila trasu. Místo na Žižkov zamířila na jih a potom zpět. Nechtěla jet k pohotovostnímu pracovišti s vozem, který mohl někdo sledovat od rozhlasu. Mercer několikrát otevřel ústa, ale mlčel. Když potřetí projeli ulicí bez tabulky, řekl:

„Jedeme v kruhu.“

„Ano.“

„Sleduje nás černá Tatra.“

Eva se podívala do zrcátka. Vůz držel odstup dvě křižovatky. Neviděla posádku.

„Všimla jsem si ho u nádraží.“

„Proč jste nic neřekla?“

„Chtěla jsem vědět, jestli jste si ho všiml.“

„A výsledek?“

„Nejste úplně k ničemu.“

Mirek se na zadním sedadle krátce zasmál. Pavel ne. V ruce držel jednu krabici s páskem, kterou mu Mercer vrátil. Druhá zůstala u Angličana.

„Rozdělil jste nahrávku?“ zeptala se Eva.

„Na jednom pásku je celý arabský text,“ řekl Pavel. „Na druhém jeho závěr a ruský rozhovor, který následoval.“

„Který máte vy?“

„Ruský rozhovor,“ odpověděl Mercer. „Kdyby nás rozdělili, budou nejspíš hledat hlavně hotové arabské prohlášení. Důležitější část tak zůstane u mě.“

Černá Tatra se přiblížila. Eva odbočila do úzké ulice, kde stály po obou stranách zaparkované vozy. Rover projel; Tatra také. Na konci ulice se objevil nákladní automobil napříč vozovkou. Tři muži u něj skládali dřevěné bedny.

Eva zabrzdila.

„Doprava,“ řekl Mercer.

„Je tam jednosměrka.“

„Značka chybí.“

Eva zabočila doprava proti směru. Tatra zůstala za nákladním vozem. Jeden z mužů na ně zakřičel, ale když uviděl diplomatickou značku, zvedl obě ruce v bezmocném gestu.

O dvě ulice dál Eva zhasla světla a zastavila ve vjezdu. Motor nechala běžet.

Čekali.

Tatra se neobjevila.

„Teď na Žižkov?“ zeptal se Mirek.

Eva zavrtěla hlavou. „Nejdřív zjistíme, jestli západní cesta opravdu existuje.“

Mercer otočil hlavu. „Jak?“

„Máme rozhlas.“

„Ten český hlas to už oznámil.“

„Právě proto té zprávě nevěřím.“

Mirek vytáhl z brašny mikrofonní kabel. Eva mu podala služební přijímač. „Máš tam i vazební člen?“

„Jeden.“

„Napojíme přijímač na záznam. Nahraj dalších deset minut toho vysílání.“

„Proč?“

„Protože ta zpráva nebyla pro obyvatelstvo.“

Pavel pochopil první. „Byla pro někoho, kdo čeká na potvrzení trasy.“

Mercer se podíval na složenou mapu ve své kapse.

„Naši lidé služební přenos z NDR jako komunikační kanál nepoužívají.“

„Ale používají zdroj, který jim potvrdil průjezd,“ řekla Eva. „A ten zdroj mohl jen zopakovat to, co právě slyšel ve služebním přenosu.“

Mirek spojil tranzistor s malým přenosným magnetofonem. Pás se rozběhl. Eva pomalu přelaďovala. Český hlas se vracel a mizel, až jeho nosná zaplnila reproduktor.

Hlasatel opakoval zprávu o normální dopravě. Silnice na Plzeň a hraniční přechody prý zůstávaly otevřené pro nezbytný provoz.

Deset minut poslouchali, jak hlasatel tutéž zprávu obměňuje. Potom Mirek pás zastavil a přetočil.

Pavel si sundal brýle. „Slovo nezbytný.“

„Co s ním?“ zeptal se Mercer.

„Voronin ho použil v arabském textu. Ne jako překlad. Přidal ho.“

Eva pustila záznam. Hlasatel udělal před slovem nepatrnou pauzu.

„Čte dodatek,“ řekla.

„Shoda jednoho slova nic nedokazuje.“

„Sama ne. Spolu s diplomatickými vozy, které hlídky pouštějí na západ, ale ukazuje, že tam někdo směruje určitá auta.“

Mercer otevřel mapu. Prstem přejel po červené trase.

„U prvního bezpečného domu máme telefonní spojení.“

„Měli jste,“ řekla Eva.

„Můžeme ho ověřit.“

„Telefonem, který někdo poslouchá.“

„Navrhujete zůstat v Praze s mužem, kterého hledá sovětská operace, československá bezpečnost a možná i moje vlastní služba.“

„Navrhuju nevjet do možné pasti jen proto, že je trasa zakreslená červenou tužkou.“

Pavel se opřel hlavou o sedadlo. „Můžete mě nechat tady.“

Eva se otočila. „Ne.“

„Vysílač je důležitější. Vystoupím a vy pokračujte.“

„Nenecháme vás stát v ulici, kde vás hledají tři různé skupiny.“

„Je to moje riziko.“

„Ale rozhodnutí by ohrozilo nás všechny. Nemůžete ho udělat sám jen proto, že jde především o vás.“

Mercer složil mapu pomaleji než předtím. „Nejdřív tedy pohotovostní pracoviště.“

„Ano.“

„A potom potřebujeme nový úkryt pro Hrubeše i pásky.“

„A funkční vysílač. Tři přijímače nám jen ukazují rozdíly. Vysílačem můžeme odpovědět.“

„Říkala jste, že tři nestačí.“

„Nestačí. Ale je to začátek.“

Eva znovu rozsvítila světla a vyjela z průjezdu. Zamířila k Žižkovu jinudy, přes ulice, jejichž názvy znala z cest do práce, návštěv a zkratek mezi domy. Mercer držel mapu na kolenou, ale neotevřel ji.

Za nimi, o tři bloky dál, se znovu objevila černá Tatra.

Eva místo k Jeseniově odbočila na západ.

„Kam jedete?“ zeptal se Mercer.

„Na vaši otevřenou cestu.“

„Právě jsme se shodli, že jí nevěříme.“

„Neshodli jsme se. Vy jste jen složil mapu a nic neřekl.“

„To je u mě pokročilá forma souhlasu.“

Tatra zahnula za nimi. Eva projela kolem nádraží a pokračovala k řece, ale před mostem odbočila k malé čerpací stanici, která měla otevřeno pro noční dopravu. U stojanu stál autobus s rozbitým předním sklem. Na boku měl nápis ČSAD BEROUN a pravý blatník byl potřísněný zaschlým blátem.

Řidič seděl na obrubníku a kouřil. Vedle něj ležel muž s ovázanou hlavou. Pumpař vytáčel na telefonu jedno číslo za druhým.

Eva zastavila za autobusem. „Odkud jedete?“

Řidič se podíval na diplomatickou značku. „Z Berouna.“

„Silnice je volná?“

Muž se zasmál. Nebyl to veselý smích. „Jestli jedete tankem.“

Mercer vystoupil. „Kde jsou hlídky?“

„U prvního sjezdu kolona, za ní další. Nevím čí. Mávali, ať zastavíme, jenže ten jejich člověk stál bez světla uprostřed silnice. Když jsem zabrzdil pozdě, stříleli do vzduchu. Nebo nám to aspoň tvrdili.“

Ukázal na otvor po střele v horním rohu čelního skla.

„Viděl jste civilní auta ze západu?“ zeptal se Mercer.

„Jedno. Prázdné. Ostatní otáčeli.“

„A od Prahy?“

„Pouštěli některá dál. Hlavně s cizí značkou.“

Eva se podívala na Rover.

„Proč?“ zeptal se Mirek ze zadního sedadla.

Řidič pokrčil rameny. „Třeba chtějí být slušní.“

Pumpař zavěsil telefon. „Sanitka nepřijede. Mají výjezdy u letiště.“

Pavel vystoupil a pomohl zraněnému muži posadit se. Nebyl postřelený; při prudkém brzdění narazil hlavou do tyče. Eva mu dala čistý kapesník a pumpař našel vodu.

Mercer přešel k telefonní budce na stěně stanice. „Potřebuji ověřit číslo.“

„Linky jsou přetížené,“ řekl pumpař.

„Jen jeden pokus.“

Vytáhl z kapsy minci, vytočil číslo z mapy a dlouho čekal. Eva stála tak blízko, že slyšela vyzvánění. Jednou. Podruhé. Potřetí.

Potom někdo zvedl sluchátko.

Mercer řekl česky: „Dobrý večer, sháním pana Novotného.“

Na druhém konci bylo ticho. Následovala krátká věta v ruštině.

Mercer zavěsil.

„Bylo číslo správné?“ zeptala se Eva.

„Ano. Ale zvedl ho Rus a použil naše ověřovací heslo.“

„Takže někdo převzal bezpečný dům.“

„Nebo čeká u telefonu, aby zjistil, kdo se ozve. Pro nás je výsledek stejný.“

Rozložil mapu na kapotě. První značka za Prahou odpovídala číslu, které právě volal. Tužkou ji přeškrtl. Potom přeškrtl i další bod.

„Proč škrtáte i další bod?“ zeptal se Pavel.

„Oba jsou součástí stejné trasy. Kdo převzal první dům, mohl získat i adresu druhého.“

„Kdo ten seznam znal?“

Mercer se podíval na černou Tatru, která pomalu projela kolem čerpací stanice a nezastavila. Uvnitř seděli dva muži. Řidiče Eva neviděla; spolujezdec měl světlý plášť jako Vejnar.

„Vaše bezpečnost, Voroninovi lidé a několik lidí z mé služby,“ řekl Mercer. „Seznam znalo příliš mnoho stran. Zatím nevím, odkud unikl.“

Pavel mu vzal tužku a na okraj mapy napsal čas telefonátu. „Až budete psát hlášení, nepište jen, že cesta byla kompromitovaná. Napište také, že jste ji po vlastním ověření považoval za bezpečnou.“

Mercer si mapu vzal zpět. „Vy už moje hlášení znáte?“

„Znám způsob, jakým instituce schovávají vlastní rozhodnutí do trpného rodu.“

U stojanu se řidič autobusu zvedl. Chtěl odvézt zraněného kolegu do města a požádal Evu, zda neví o průjezdné nemocnici. Řekla mu adresu pohotovosti, ale hned si uvědomila, že netuší, zda k ní zůstala volná silnice. Přidala proto jméno lékaře, který občas sloužil rozhlasu, a popsala mu jeho dům. Byla to první trasa, kterou té noci sestavila podle lidí a místní znalosti, nikoli podle předem připravených bodů.

Z hlavní silnice se ozval hluboký kovový hukot. Nebyl to jeden motor, ale mnoho motorů srovnaných do stejného tempa. Pumpař zhasl světla stanice. Ve tmě bylo vidět obrys kolony postupující k centru.

Řidič autobusu zahodil cigaretu. „Tak jeďte, Angličane. Západ je otevřený.“

Možná poznal Mercerovu národnost podle vozu nebo obleku. Na důvodu nezáleželo. Jeho varování rozuměli všichni.

Eva nasedla.

„Teď na Žižkov?“ zeptal se Mercer.

„Teď ano.“

„Podle domů?“

„Podle lidí, kteří jedou opačně než tanky.“

Rover opustil čerpací stanici boční ulicí. Černá Tatra zmizela. Za nimi řidič autobusu otáčel vůz směrem k nemocnici, kterou možná ještě najde. Před nimi se Praha probouzela do rána, které žádné ze tří rádií nedokázalo popsat celé.

Vjezd do Jeseniovy ulice vypadal zavřeně. Kovová vrata byla zatažená, okna v přízemí tmavá a na zvonku chyběla jmenovka. Eva zastavila u chodníku, dvakrát krátce zhasla světla a jednou je rozsvítila dlouze.

Nic.

„To je signál?“ zeptal se Mercer.

„To je prosba.“

Za nimi se na rohu objevila světla Tatry.

Mirek se pokusil otočit, ale bedna na sedadle mu bránila ve výhledu. „Je tady.“

Eva zatroubila. Jednou, podruhé. Vrata se pootevřela sotva na šířku člověka. V mezeře stál Koubek, vedoucí pohotovostního pracoviště, v kalhotách a nátělníku. V ruce držel klíč na matice.

„Zhasněte!“ zavolal.

Eva vjela dovnitř. Koubek zavřel vrata těsně předtím, než Tatra minula dům. Její motor zpomalil, ale vůz pokračoval.

Ve dvoře čekali čtyři technici. Dva znala Eva jménem, třetího od vidění a čtvrtá byla telefonistka z ústředny, která měla přes šaty přehozený pracovní plášť. Všichni hleděli na Rover a na muže v šedém obleku.

„To je co?“ zeptal se Koubek.

„Zahraniční pomoc,“ řekla Eva.

Mercer vystoupil. „Auto.“

Koubek si ho změřil. „To vidím.“

„V bednách máme krátkovlnnou soupravu,“ řekla Eva. „A dvě pásky, které nesmějí zůstat na Vinohradské.“

„Vysíláme po drátě?“

„Zatím ano. Hlavní vysílače znovu zapnuli, ale mohou je odříznout.“

Koubek odemkl boční dveře. „Dovnitř. A rychle.“

Pohotovostní pracoviště bylo postavené pro chvíli, o níž se v běžném provozu nemluvilo. Stěny byly zesílené, okna krytá a dveře těžší než v rozhlasové budově. Přesto uvnitř působilo provizorně. Dva malé studiové prostory, přepojovací pole, telefony, akumulátory, zásoby kabelů a skříňky s popisky, které odkazovaly na předpisy z jiné války. Na jedné stěně visela mapa vysílací sítě.

„K čemu to mělo sloužit?“ zeptal se Mercer.

„K přežití,“ odpověděl Koubek.

„Čeho?“

„Vysílání.“

„Při jaderném útoku,“ doplnila telefonistka. „Ne při přátelské návštěvě.“

Mirek a technici vyložili bedny. Eva otevřela první a začala kontrolovat kontakty. Koubek rozvinul kabel ke zdroji.

„Chybí vazba do sítě,“ řekl po chvíli.

„Je ve třetí bedně.“

„Ne tahle. Telefonní člen k vinohradské ústředně.“

Eva si vzpomněla. Šedá skříňka se dvěma červenými svorkami, kterou před týdnem odnesli na zkoušku do studia sedm.

„Zůstala v hlavní budově.“

Koubek zaklel. „Bez ní můžeme jít přímo do krátkých vln, ale ne do přepojovače. A přímo nás najdou po prvním delším vysílání.“

„Po jak dlouhém vysílání?“ zeptal se Mercer.

„Po několika minutách už nás mohou zaměřit.“

„Po třech? Po deseti?“

„Nikdo to tady neměřil pod palbou. Budeme vysílat co nejkratší dobu a potom zařízení odvezeme.“

Eva zavřela víko bedny. „Dostaneme ji sem.“

„Jak?“

„Někdo se vrátí.“

Mirek zvedl ruku dřív, než stačila doříct větu. „Vím, kde je.“

„Ne.“

„Ty musíš zůstat tady. Koubek nezná nastavení směšovače.“

„Znám ho,“ řekl Koubek.

„Minule jste spálil pojistky.“

„Proto ho teď znám.“

Mirek už si oblékal bundu. „Půjdu pěšky. Auto je nápadné.“

„Nikdo nepůjde,“ řekla Eva.

Pavel stál u dveří do studia a poslouchal hlavní vysílání. Od chvíle, kdy přijeli, téměř nepromluvil. Krátce po páté zvýšil hlasitost. Z běžného přijímače se ozval stejný hlas, který v noci četl do neveřejného studiového přenosu. Tentokrát se poprvé ohlásil jako Vltava. O několik minut později před ní stanice Praha varovala a zdůraznila, že její zprávy nepocházejí od zákonného rozhlasu.

„Slyšíte?“ řekl. „Už vědí, že jsou dva.“

„A bez vazby budeme třetí, které nikdo neuslyší,“ odpověděl Mirek.

Eva se na něj podívala. Mirek ještě studoval, ale mluvil s jistotou technika, kterému ostatní nechali odpovědnost dřív než služební zařazení. Na rozhlase nosil pásky, aby se jednou dostal ke skutečné technice; teď se chtěl vrátit do budovy, kterou mohou každou chvíli obsadit.

„Půjdeš k zadnímu vchodu,“ řekla. „Nevstoupíš, pokud tam bude hlídka. Skříňka je ve studiu sedm, ve spodní polici režijního stolu. Váží dvanáct kilo.“

„Devět.“

„S kabely dvanáct.“

„Vezmu brašnu.“

Mercer vytáhl z kapsy úzký kožený obal a podal Mirkovi dvě bankovky. „Na taxi.“

Mirek se podíval na libry. „V Praze?“

Mercer bankovky schoval. „Zvyk.“

„Dejte mu klíče od auta,“ řekla Eva.

„Ne.“

„Tak ho odvezte.“

„Nemohu opustit doktora Hrubeše.“

„Můžete. Jen nechcete.“

Pavel se otočil. „Ať jde. Kdybych byl na jeho místě, šel bych také.“

„Vy jste na svém místě a odmítáte odjet,“ řekla Eva. „To není doporučení.“

Mirek si přehodil prázdnou brašnu přes rameno. „Za hodinu a půl jsem zpátky.“

Koubek mu otevřel boční dveře. Než vyšel, Eva ho chytila za rukáv.

„Když uslyšíš střelbu, lehneš si.“

„To vím.“

„Nevíš. Nikdo to neví, dokud ji neslyší.“

Mirek přikývl. Potom vyšel do ranního šera.

Koubek dveře zamkl.

Eva se vrátila k vysílači. Oprava měla na rozdíl od zpráv z města pevný postup. Spojila vedení, očistila kontakty a zkontrolovala cívky. Když zapnuli zdroj, elektronky se pomalu rozsvítily. Místnost naplnilo teplo a známý pach prachu.

Mercer telefonoval z vedlejší kanceláře. Mluvil anglicky tak tiše, že slova splývala s šumem. Eva rozuměla jen jednotlivostem: letiště, svědek, průjezd, potvrzení. Jednou vyslovil jméno Haldane.

Když se vrátil, Pavel čekal ve dveřích.

„Co vám řekli?“ zeptal se.

„Že cesta zůstává k dispozici.“

„I po zprávě Vltavy?“

„O vysílání Vltavy zatím nevědí.“

„Pak jejich potvrzení vychází ze staré situace. Nemůžou vědět, zda je pražský konec trasy stále bezpečný.“

Mercer vytáhl druhou krabici s páskem a položil ji na stůl. „Chtějí především obě nahrávky. Vás mám přivézt, pokud to bude možné.“

„Takže pásky mají přednost přede mnou?“

„Tak jsem tomu rozuměl.“

„Zeptal jste se jich na to?“

„Ne. Potřeboval jsem ověřit trasu a spojení bylo krátké.“

Eva se narovnala od vysílače. „Volal jste z místní telefonní linky?“

„Ano. Z čísla, které není vedené na rozhlas.“

„I tak jste mohl prozradit, že jste na Žižkově.“

Mercer ji ignoroval. Díval se na Pavla. „Měl jste pravdu v jedné věci. Nechtějí vás jen kvůli Voroninovi.“

Koubek zvedl hlavu, ale Eva mu naznačila, aby pokračoval v práci.

Pavel řekl: „Kvůli Sálihovi.“

„Kvůli tomu, co jste mohl vidět v Jemenu.“

„Viděl jsem britské zbraně u lidí, kteří je neměli mít, a sovětského poradce u obchodníka, který je prodával. To není tajemství. Tak fungovala ta válka.“

„Jména jsou tajemství.“

„Takže mě chcete chránit před ostatními hlavně proto, abyste ta jména získali první.“

Mercer dlouho neodpovídal.

„Proto vás mám dostat pod kontrolu dřív, než to udělá někdo jiný.“

Když to řekl, nezměnil tón. Neřekl zachránit. Řekl dostat pod kontrolu. Eva si ten rozdíl zapamatovala.

Pavel se opřel o rám dveří. „A vy mě chcete zachránit, nebo jen splnit ten rozkaz?“

„Dostal jsem úkol dostat vás z Prahy.“

„Ptám se, co chcete vy.“

„Zatím nevím, jestli si dnes můžu dovolit ty dvě věci oddělit.“

„Pak jste jako ta rádia. Tak dlouho plníte přidělený program, až přestanete zkoumat, komu slouží.“

Mercer vzal mapu a rozevřel ji na stole. Červená trasa končila za hranicí, ale na jejím začátku byly zakreslené dvě pražské adresy. Jedna v Bubenči, druhá na Smíchově.

„Když západní cesta není průjezdná, mohu vás ukrýt tady,“ ukázal na Smíchov. „Na několik hodin.“

„A potom?“

„Potom zjistíme, která vláda tady ještě vydává platné doklady.“

Pavel se krátce podíval na Evu. Platnost dokladů teď závisela na tom, kdo ovládá úřad, hlídku a silnici, u níž je budou kontrolovat.

„Neodjedu, pokud jeden pásek nezůstane v Praze,“ řekl Pavel.

„Máme dva. Oba můžeme dostat do bezpečí.“

„Právě proto chci jeden nechat tady. Když odvezete mě i oba pásky, zůstane jen verze, kterou zveřejní vaše služba.“

Mercer mlčel.

Pavel ukázal na vysílač. „Jeden zůstane v Praze.“

„Tím ohrozíte lidi tady.“

„Už jsou ohroženi.“

„Ne kvůli Jemenu.“

Eva zavřela kryt směšovače. „Pásku schováme do bedny. Ne proto, abychom vám pomohli v nějaké staré válce, ale protože na něm je příprava dnešní lži.“

„A až tu bednu najdou?“ zeptal se Mercer.

„Budou hledat vysílač. Ne pásku.“

„Lidé při prohlídce hledají hlavně to, co jim někdo popsal.“

„Vaše mapa ukazuje místa, o kterých může vědět i protivník.“

Mercer k ní zvedl oči.

„Co byste použila místo ní?“ zeptal se.

Eva ukázala na Koubka, telefonistku a dva techniky. „Lidi, kteří vědí, kam se věci dávají doopravdy, a nemuseli si to nikam zapsat.“

Pavel se usmál. „Vidíte, pane Mercere? Nepotřebovala vaše školení.“

Na hlavním rádiu se ozvaly zprávy ze země. V Brně a Ostravě vstupovali vojáci do studií. Z Prahy přicházely výzvy, aby lidé chránili cizince a nedali okupantům záminku ke střelbě. Nad budovou zaburácel nízko letící stroj. Omítka ze stropu se jemně snesla na mapu vysílací sítě.

Krátce před sedmou se stanice Praha ozvala jasněji. V ulicích už byli lidé s trikolorami, rozhlas vyzýval k rozvaze a k rozhovorům s mladými vojáky, kteří často nevěděli, kam byli posláni. Eva poslouchala hlas a představovala si Vinohradskou: otevřená okna, telefony, redaktory běhající mezi studii, Mirek se skříňkou v brašně.

Mirek se nevracel.

Po sedmé se Eva přestala dívat na hodiny a sledovala už jen dveře. Práce ubývala. Bez vazebního členu mohli zařízení jen vyzkoušet do umělé zátěže. Koubek navrhl krátké přímé vysílání, ale Eva odmítla. Ještě nebyl důvod prozradit místo.

„Možná ho zadrželi,“ řekl jeden z techniků.

„Možná čeká,“ odpověděla.

„Možná se vrátil domů.“

Eva se na něj podívala tak, že sklopil oči.

V 7.45 zabouchal někdo na vrata.

Tři rychlé údery. Pauza. Dva.

Koubek zvedl klíč na matice. Mercer sáhl pod sako.

„To není Mirek,“ řekla Eva.

Údery se opakovaly.

Koubek pootevřel malé kontrolní okénko. Venku stál kapitán Vejnar. Za ním černá Tatra.

„Otevřete,“ řekl. „Přivezl jsem vám vašeho studenta.“

Mirek ležel na zadním sedadle Tatry. Bundu měl rozstřiženou a košili nasáklou krví pod pravou klíční kostí. Vedle něj byla šedá skříňka z režie studia sedm, kabely pečlivě stočené a zajištěné řemenem.

Eva nejdřív viděla skříňku. Za tu jedinou vteřinu se později nenáviděla.

Potom se sklonila k Mirkovi.

„Díváš se na mě?“

Otevřel oči. „Říkala jsi lehnout.“

„Tak proč jsi neležel?“

„Ležel jsem. Pak jsem musel vstát.“

Krev vytékala pomalu a byla tmavá. Projektil prošel tkání nad ramenem; Eva nedokázala poznat, zda šlo o kulku, nebo střepinu. Koubek přivedl telefonistku, která absolvovala zdravotnický kurs. Rozstřihla zbytek košile a přitiskla na ránu složenou látku.

„Musí do nemocnice.“

„Je průstřel?“ zeptala se Eva.

„Nevím. Dýchá. To je zatím všechno.“

Vejnar vyložil vazební člen. Na plášti měl popel a na levé tváři drobnou ranku.

„Co se stalo?“ zeptal se Mercer.

„Když jsem přijel k hlavnímu vchodu, vojáci už stříleli přes ulici a lidé utíkali.“

„Kdo vystřelil první?“

„Nevím. Viděl jsem jen tank, dav a Mirka v průjezdu. Přesnější odpověď vám nedám.“

Eva vzala Mirkovu ruku. Byla studená a špinavá od oleje.

„Jak jste ho našel?“

„U zadního vchodu. Do studia se dostal před šestou, ale chodbu potom uzavřeli. Se skříňkou vyběhl, až když se kolona přiblížila od Václavského náměstí. Pak začali střílet. Někdo ho odtáhl do průjezdu. Sedm minut se k němu přes ulici nikdo nedostal.“

„A vy jste tam byl proč?“ zeptal se Pavel.

„Plnil jsem jiný rozkaz.“

„Který?“

Vejnar se podíval na Mercera. „Najít vás.“

Ticho přerušovalo jen Mirkovo dýchání a rádio z pohotovostního studia. Hlasatelé popisovali tanky na Vinohradské a žádali lidi, aby se nedali vyprovokovat. V pozadí byla slyšet střelba. Zvuk každé dávky dorazil po lince do přijímače o zlomek vteřiny později než do mikrofonu.

„Pro koho jste nás měl najít?“ zeptal se Pavel.

„Rozkaz přišel přes naše velení, ale diktoval ho ten ruský muž. Proto už nevím, komu bych vás ve skutečnosti předal.“

Vejnar vytáhl papír, který předtím držel v rozhlase. Teď byl pomačkaný a na kraji očouzený. Roztrhl jej na čtyři kusy.

„Muž ve voze se jmenoval Voronin?“ zeptal se Mercer.

„Představil se jinak. Když zjistil, že Hrubeš není v budově, mluvil o záložním pracovišti na Žižkově.“

Koubek přestal zapojovat vazební člen. „O tomhle pracovišti?“

„Věděl, že nějaké existuje. Adresu podle všeho neznal.“

„Sledoval vás?“

„Ne. Od rozhlasu jsem jel za jeho vozem. U nádraží mi zmizel, ale tam jsem uviděl váš Rover a sledoval vás, abych zjistil, kam Hrubeše vezete.“

„Takže černá Tatra byla vaše,“ řekla Eva.

„Ano. Našel jsem vás podle diplomatického auta, ne podle vysílače. Voronina jsem k Jeseniově nepřivedl, ale vaši značku viděli lidé u hlavního vchodu.“

Všichni se podívali na Rover ve dvoře.

„Musí pryč,“ řekl Koubek.

„Hned,“ souhlasil Vejnar. „Každou chvíli sem může přijet někdo, kdo viděl značku.“

Mirek zasténal. Telefonistka zvedla zakrvácenou látku a přiložila čistou.

„Nejdřív nemocnice,“ řekla Eva.

„Vinohradská je neprůjezdná,“ odpověděl Vejnar. „Na Bulovku se možná dostanete přes sever.“

„Ne do velké nemocnice,“ řekl Pavel. „Tam budou kontrolovat příjmy.“

„Znáte lékaře?“

„Na Žižkově. Jaroslav Vondra. Ošetřuje lidi z redakce, když se nechtějí ptát závodního lékaře.“

Mercer rozložil mapu na kapotě Roveru. „Tady je bezpečný byt.“

Eva se podívala na adresu. „Smíchov. To je přes celé město.“

„Je tam lékařské vybavení a člověk, který může Mirka ošetřit.“

„A zároveň vaše spojka, která má převzít Pavla.“

„Ano. Ten dům byl připravený pro naši operaci.“

„Chci to vědět předem. Nechci přivézt zraněného do místa, kde ho budete považovat jen za komplikaci.“

„Ošetření dostane bez podmínek. O Hrubešovi se rozhodne zvlášť.“

Pavel se opřel o Tatrovku. „Když pojedeme na Smíchov, čeká nás tam Londýn nebo Voronin?“

Mercer sledoval červenou trasu. „Nevím.“

Mercer se tentokrát nepokusil odpověď zlehčit ani doplnit.

Z rádia se ozvala hymna. Potom další dávka, blíž k mikrofonu. Hlasatel pokračoval, dokud ho hluk nepřerušil. Ve dvoře všichni poslouchali. Dokonce Vejnar stál bez pohybu, čtyři útržky rozkazu v ruce.

Koubek propojil vazební člen. Kontrolní žárovka se rozsvítila.

„Máme linku,“ řekl.

Telefonistka zkontrolovala Mirkův tlakový obvaz, tep a dýchání. Krev už neprosakovala tak rychle. „Obvaz drží. Můžete ho převézt, ale musí ležet a nesmíte už čekat.“

Eva vešla do studia. Na přepojovači se objevoval signál z Vinohradské, kolísal, mizel a vracel se. Skryté pracoviště mohlo převzít program, ale ne bez rizika. Sověti obsazovali hlavní budovu a mohli sledovat, kam linky vedou.

„Budeme muset rozdělit soupravu,“ řekla.

Koubek zavrtěl hlavou. „Směšovač a linka zůstanou tady. Krátkovlnný díl odvezeme. Budeme ho zapínat po krátkých vstupech z jiného místa.“

„Kam?“

„Máme dvě záložní adresy.“

„Která je bezpečná?“ zeptal se Mercer.

Koubek se na něj podíval. „Kdybych to věděl, nebyly by dvě.“

Zdroj naložili do zavazadlového prostoru. Vysílačovou bednu připoutali na místě spolujezdce a k ní přendali nezbytné kabely i náhradní elektronky. Zadní lavici nechali volnou pro Mirka; mohl na ní ležet napříč, s hlavou opřenou o složený kabát. Pro dalšího člověka nezůstalo místo.

„Vezmete studenta k lékaři,“ řekl Mercer Evě. „Potom soupravu na první adresu.“

„A Pavel?“

„Půjde se mnou.“

„Kam?“

Mercer ukázal na mapu, ale prst položil mimo červenou trasu. „K tomu lékaři, kterého zná. Pěšky. Pak se ukryjeme.“

„Vy chcete zůstat v Praze?“ zeptal se Pavel.

„Ano. Auto, trasu i bezpečný dům teď potřebují Eva s Mirkem víc než já.“

Mercer vytáhl z mapy tenký papír. Byla na něm čísla, dvě adresy a kresba křižovatky u Berouna. Roztrhl spodní část s hraniční trasou a zbytek podal Evě.

„První adresa má sklep s vlastním přívodem a telefonní linku vedenou přes dílnu. Nikdo z rozhlasu o ní neví.“

„Teď už ano.“

„Druhá je statek západně od Prahy. Pokud budete muset město opustit, použijte cestu bez červeného značení. Hlavní silnici ne.“

„Dáváte svou únikovou trasu lidem z rozhlasu a vysílači.“

„Dávám ji vám. Vy rozhodnete, zda ji technici použijí.“

„To je poprvé, kdy někomu z nás necháváte rozhodnutí.“

„Možná proto, že moje dosavadní rozhodnutí dnes příliš neobstála.“

Pavel držel svou krabici s páskem. „Máte pořád druhou?“

Mercer přikývl.

„Dejte ji Evě.“

„Ne. Ale hned ho oddělím od vašeho pásku.“

„Když zůstanete se mnou, oba pásky zůstanou spolu.“

„Nezůstanou. Pásek s ruským rozhovorem ukryju v bedně s vysílačem.“

Mercer otevřel vysílačovou bednu na místě spolujezdce. Mezi náhradními elektronkami našel noviny, do nichž je Eva zabalila. Vsunul dovnitř krabici s ruským rozhovorem a zakryl ji papírem.

„Teď je každý jinde,“ řekl.

Eva zavřela víko. „Až to zapneme, pás se upeče.“

„Pak ho dejte jinam.“

„To byla metafora?“

„Praktická rada.“

Vejnar stál u vrat a poslouchal vzdálené motory. „Musíte odjet.“

„Prosím, jeďte s nimi,“ řekl Mercer.

Kapitán se krátce zasmál. „V tom autě?“

„V Tatře. Budete je krýt.“

„Vy mi rozkazujete?“

„Ne. Žádám vás, abyste dostal zraněného studenta přes hlídky a dovedl Evu k té adrese.“

Vejnar se podíval na útržky papíru ve své ruce. Potom je pustil na zem.

„K první adrese pojedu před nimi,“ řekl Evě. „Jestli zvednu levou ruku, zastavíte. Jestli pravou, otočíte se. Jestli nezvednu nic, nezastavujete, i kdybych ležel na silnici.“

„To zní jako rozkaz.“

„Takové se dnes ještě hodí.“

Eva usedla za volant. Koubek a telefonistka opatrně položili Mirka na zadní sedadlo. Byl při vědomí, ale oči měl zavřené. Když Eva nastartovala, otevřel je.

„Máme ji?“ zeptal se.

„Koho?“

„Vazbu.“

„Máme.“

„Tak jsem neležel zbytečně.“

Eva se k němu natáhla, ale nedosáhla přes opěradlo. „Už nemluv.“

„To je v rozhlase těžké.“

Koubek zavřel zadní dveře.

Mercer se naklonil k otevřenému okénku řidiče. „Na první adrese řekněte, že vás posílá Claire.“

„Kdo je Claire?“

Na zlomek vteřiny vypadal starší než předtím. „Moje spojka v Londýně. Její jméno je heslo: Roubal pak bude vědět, že změnu trasy schvaluji já.“

Eva si heslo zapamatovala.

„A vy?“ zeptala se.

„Dostanu doktora Hrubeše do bezpečí.“

„Do bezpečí, nebo pod kontrolu?“

Mercer se podíval na Pavla. „Dnes nejspíš jen za dveře bytu. O ničem dalším už bez něj rozhodovat nebudu.“

Pavel si sundal brýle a schoval je do kapsy. Bez nich působil bezbranněji, ale hlas měl pevný.

„Pane Mercere, moje žena je v Dejvicích.“

„Proč jste to neřekl?“

„Bál jsem se, že z ní uděláte další bod operace a použijete ji, abyste mě dostal do auta.“

„Nebudu ji používat jako nátlak. Ale jestli zůstáváme v Praze, musíme vědět, zda je v bezpečí.“

Mercer nepatrně přikývl. Eva pochopila, že hledání Pavlovy ženy právě zařadil mezi své úkoly.

„Najdeme ji,“ řekl.

V Roveru už pro Pavla ani Mercera nebylo místo. Zůstali ve dvoře vedle kapek Mirkovy krve, zatímco Eva odvážela techniku, zraněného člověka a mapu cizí služby.

Krátce po osmé Eva zařadila rychlost.

Vrata se otevřela. Před nimi vyjela černá Tatra, tentokrát ne jako pronásledovatel, ale jako první vůz trasy.

Když byli téměř tři čtvrtě hodiny na cestě, rádio na palubní desce zachytilo poslední minuty vysílání z Vinohradské. Znělka stanice Praha se několikrát zopakovala, mluvené slovo se ztratilo v rušení a střelbě a potom zůstal jen tón.

Krátce před devátou umlkl signál z Vinohradské. Na jiné vlně už vysílala Ostrava.

Vltava mluvila dál.

Černá Tatra jela první a udržovala odstup dvou křižovatek. Vejnar nechtěl, aby vozy vypadaly jako kolona. Ve zpětném zrcátku Eva viděla Mirkovu tvář nad okrajem složeného kabátu. Při každém výmolu zatnul zuby, ale nezasténal.

Praha už nebyla městem z noci. Na chodnících stály davy, z oken visely vlajky a na zdech se objevily nápisy v azbuce i češtině. Lidé obklopovali tanky, hádali se s vojáky a ukazovali jim noviny. Někteří vojáci vypadali mladší než Mirek. Drželi však nabité samopaly a dav stál tak blízko, že jediný prudký pohyb mohl vyvolat další střelbu.

Z mnoha rohů zmizely názvy ulic. Na jednom domě někdo místo tabulky pověsil karton s nápisem DUBČEKOVA. O dvě ulice dál se všechny směrovky otáčely k Moskvě.

Mercerova mapa ležela na víku vysílačové bedny vedle Evy, zčásti zakrytá cívkou kabelu. Červenou trasu odtrhl. Zůstaly pražské adresy, telefonní čísla a tenké značky, které Eva nechápala. U jedné křižovatky byl nakreslen malý trojúhelník. Když k ní přijela, viděla jen prádelnu, trafiku a průjezd.

Tatra zpomalila.

Vejnar vystrčil levou ruku.

Eva zastavila před rohem. O několik desítek metrů dál kontrolovala sovětská hlídka vozy. Dva vojáci stáli u obrněného transportéru, třetí držel papír s plánem města. Každého řidiče se ptali na cestu k vládním budovám. Jeden ukazoval opačným směrem a voják ho udeřil do ramene hlavní samopalu.

Vejnar vystoupil a šel k nim. Měl služební průkaz v ruce. Sovětský důstojník se podíval na Tatru, potom na Rover. Ukázal, aby oba vozy přijely.

„Ne,“ zašeptala Eva.

Mirek otevřel oči. „Co?“

„Nic.“

Vejnar se neotočil. Levou ruku spustil, pravou nezvedl. Jeďte.

Eva zařadila.

U kontrolního stanoviště sovětský voják pokynul Evě, aby stáhla zadní okénko. Když uviděl Mirka, zavolal důstojníka. Ten obešel vůz a otevřel dveře spolujezdce. Vysílačová bedna byla připoutaná k sedadlu a opírala se o opěradlo.

„Čto eto?“ zeptal se.

Eva odpověděla česky. „Lékařský přístroj.“

„Govorítě po-russki?“

Zavrtěla hlavou a ukázala na Mirka. „Nemocnice.“

Důstojník zvedl víko. Uviděl elektronky v novinách, cívky a plechovou krabici s páskem.

„Radio?“

„Diatermie,“ řekla Eva.

Slovo znělo dostatečně mezinárodně. Ukázala na Mirkovo rameno a předvedla, jak se přístroj přikládá k tělu. Důstojník jí nerozuměl, ale pochopil zranění. Vytáhl jednu elektronku. Eva se bála, že rozezná vysílací typ, jenže muž ji držel jako žárovku.

Vejnar přišel blíž a rusky něco vysvětloval. Důstojník ho přerušil. Ukázal na diplomatickou značku a potom na Evu.

„Angličanka?“

„Česká technička,“ odpověděl Vejnar rusky.

Důstojník řekl něco o kontrarevoluci. Vejnar mu odpověděl, že kontrarevoluce krvácí na zadním sedadle a potřebuje chirurga.

Eva rozuměla jednotlivým slovům, ne celé větě. Vejnar ji zopakoval pomalu a bez ironie. Důstojník se podíval na Mirkovu zakrvácenou košili a potom na bednu.

Sovětský důstojník vrátil elektronku. Zavřel víko bedny a ukázal vpřed.

Když Eva projížděla, viděla jeho mapu. Byla na ní Praha se všemi názvy, ulicemi a úřady. Přesná, čistá a stará několik hodin.

Za kontrolním stanovištěm Vejnar zatočil k chodníku. Eva zastavila vedle něj.

„Proč nás pustil?“ zeptala se.

„Protože neumí poznat rádio.“

„Vy ano?“

„Dnes už ano.“

„Co jste mu řekl?“

„Že vezete britský lékařský přístroj pro českého studenta, kterého postřelili západní agenti.“

Mirek se zezadu slabě zasmál.

„To je lež,“ řekla Eva.

„Každé slovo zvlášť mohlo být pravda. Jen jsem změnil pořadí.“

Pavel by tu větu ocenil. Eva ne.

„První adresa je na Smíchově,“ řekla. „Pojedete dál?“

Vejnar se podíval na hodinky. „Nemohu.“

„Proč?“

„Musím zjistit, kdo mě teď hledá.“

„Voronin?“

„Moji lidé.“

„To je horší?“

„Je to osobnější.“

Vyndal ze své Tatry lékárničku a položil ji do Roveru. Potom Evě podal malý služební odznak.

„Kdyby vás zastavila naše hlídka.“

„A když se zeptají, kde jsem ho vzala?“

„Řekněte, že jste ho ukradla.“

„To mi uvěří?“

„Dnes ano.“

Vejnar zavřel dveře a vrátil se k Tatře. Než nastoupil, sklonil se k okénku.

„Paní Horská, až budete vysílat, neříkejte lidem, aby bojovali.“

„To vím.“

„Nevíte. Nikdo to neví, dokud nezačne střelba.“

Použil její vlastní větu. Pak odjel.

Bez Tatry vpředu byla trasa znovu cizí. Eva přejela řeku a držela se menších ulic. Na Smíchově viděla další vojáky, ale kontrolovali hlavní tah. Dvakrát musela objet nákladní vůz a jednou dav kolem tanku. Mirek ztrácel vědomí. Volala na něj každých několik minut a nutila ho říct jméno.

„Miroslav Landa,“ odpovídal.

„Kde pracuješ?“

„Československý rozhlas.“

„Co jsi přinesl?“

„Vazbu.“

„Kolik váží?“

„Devět kilo.“

„S kabely dvanáct.“

„To si vymýšlíš.“

Když přestal odporovat, zrychlila.

První adresa vedla k autodílně v boční ulici. Vrata byla pootevřená. Uvnitř stál muž v montérkách, žena se zdravotnickou brašnou a starší účetní v pleteném svetru. Nečekali vysílač. Čekali Pavla.

„Claire,“ řekla Eva dřív, než se muž stačil zeptat.

Výraz se mu změnil. „Kde je Mercer?“

„V Praze.“

„A doktor Hrubeš?“

„Také.“

„Měli přijet sem.“

„Mirek přijel místo nich.“

Lékařka už otevírala zadní dveře. Prohlédla ránu a zavolala dalšího muže z dílny. Společně Mirka přenesli do místnosti za kanceláří.

„Kulka prošla,“ řekla po několika minutách. „Kost snad nezasáhla. Ztratil krev, ale zatím dýchá čistě.“

„Potřebuje do nemocnice.“

„Později. Teď by cestu nemusel vydržet.“

Eva stála ve dveřích a sledovala, jak mu lékařka zavádí jehlu do žíly. Nevěděla, odkud vybavení pochází ani kolik lidí tu už ošetřili v jiných nocích. Mercer znal adresu i dostupné vybavení, ale neřekl jí jméno lékařky. Nelíbilo se jí to. Současně věděla, že bez té ženy by Mirek možná zemřel v autě.

Muž v montérkách se představil jako Roubal. Česky mluvil bez přízvuku. Nevedl rozhovor; ověřoval jednu položku po druhé.

„Kde jsou pásky?“

„Jaké pásky?“

„Pan Mercer měl přivézt dvě nahrávky.“

Eva se podívala na otevřenou bednu v Roveru. Plechová krabice byla stále mezi novinami.

„Mercer nic nepřivezl.“

„Vy ano.“

„Přivezla jsem vysílač.“

„Ta nahrávka patří britské vládě.“

„Vznikla v československém rozhlase.“

„Týká se britské operace.“

„Týká se člověka, který před invazí připravoval vysílání o invazi.“

Roubal si otřel ruce do hadru, přestože je neměl špinavé. „Nevíte, co na tom pásku je.“

„Vím to přesně. Nahrávala jsem podobné pásky patnáct let.“

„Nevíte, co znamená.“

„To je jiná věc.“

„Mám pokyn materiál převzít.“

„Od koho?“

„Od pana Mercera.“

„Kdy jste s ním mluvil naposledy?“

„Včera večer.“

„Pak máte rozkaz pro operaci, která už neexistuje. Mercer zůstal s Hrubešem ve městě a svůj bezpečný dům dal zraněnému studentovi.“

Roubal čekal na původní operaci: na Pavla, oba pásky a pokyn k odjezdu. Bezpečný byt, lékař, druhý vůz a možná i člověk u hranice byli připraveni pro ně. S vysílačem ani zraněným studentem plán nepočítal, ale Roubal dál postupoval podle včerejších pokynů.

„Potřebuju telefonní linku,“ řekla.

„Nemůžete volat.“

„Nechci volat. Chci přes ni poslat zvuk.“

Roubal se podíval na zařízení. „Odtud?“

„Ano.“

„Tohle je bezpečný dům.“

„Teď je to dílna s lékařkou, vysílačem a postřeleným člověkem. Původní krytí už stejně neplatí.“

„Když začnete vysílat, nebude bezpečný.“

„Pro koho ho chcete šetřit?“

Roubal odložil hadr. „Pro další lidi, které sem můžeme potřebovat přivézt zítra.“

„Dnes ho potřebuje rozhlas.“

„Můj rozkaz je držet místo v utajení.“

Eva vytáhla Vejnarův odznak a položila ho na stůl. „Tenhle odznak patří kapitánu Vejnarovi. Pomohl nám přes sovětskou hlídku. Jestli chcete čekat na nový rozkaz, můžete mu zkusit zavolat — pokud ještě víte, na které straně stojí.“

Eva nevěděla, zda rozhodl odznak, heslo Claire, nebo fakt, že ve vedlejší místnosti leží zraněný člověk. Roubal nakonec ukázal na kancelář.

„Linka vede přes ústřednu. Budou ji moci dohledat.“

„Než ji dohledají, skončíme.“

„Jak dlouho?“

„Sedm minut.“

Byl to odhad. Koubek by řekl dost dlouho.

Přenesli soupravu do zadní části dílny. Eva položila vysílač na pracovní stůl mezi karburátory a plechovky s olejem. Zdroj připojili k rozvodu. Z dílenského transformátoru, kondenzátoru a kabelu sestavila druhý jednoduchý vazební člen; zabralo jí to čtvrt hodiny. Roubal jí pomáhal, přestože každým pohybem dával najevo, že nesouhlasí.

V 10.38 zazvonil telefon.

Eva zvedla sluchátko.

„Tady Koubek. Máme vás.“

Jeho hlas byl slabý a vzdálený.

„Z Vinohradské dorazila další technická skupina. V jedenáct můžeme vstoupit.“

„Máte program?“

„Zatím jen technické hlášení.“

„To stačí.“

„Na jak dlouho můžete otevřít?“

Eva se podívala na Roubala.

„Sedm minut.“

„To je přesný údaj?“

„Je to slib.“

„Horší.“

Domluvili čas a sled krátkých vstupů. Koubek nejprve předá základní hlášení z pohotovostního pracoviště, potom seznam funkčních kmitočtů a varování před Vltavou. Eva přidá záznam z pásku. Ne celý. Jen ruskou větu o odvysílání českého textu dřív, než lidé na Vinohradské pochopí situaci, a krátké vysvětlení, kdy a kde byl hlas zachycen.

Koubek zavěsil. Linka zůstala hluchá; znovu ji měli otevřít až v 10.59.

Roubal stál za ní. „Tu nahrávku vysílat nesmíte.“

„Proč?“

„Jakmile zazní jeho hlas, Sověti Voronina stáhnou. Už nebudeme moci sledovat, s kým se stýká.“

„A když pás schováme, může dál připravovat vysílání, které bude tvrdit, že si naše vláda pozvala vojska. Dnes má ten důkaz větší cenu ve vysílání než ve vašem archivu.“

Roubal zavrtěl hlavou. „Mercer by to neschválil.“

Eva vytáhla krabici s páskem. Na víku nebyla žádná značka. Jen drobný otisk palce.

„Mercer mohl nechat pásek u sebe,“ řekla Eva. „Místo toho ho schoval do českého vysílače.“

„Před prohlídkou.“

„Možná. Ale tím také zařídil, že o něm teď nerozhoduje jen Londýn.“

„To si domýšlíte.“

„Ano. Proto se nerozhoduju podle jeho záměru, ale podle toho, co je na pásku a co se děje venku.“

Pás založila do přenosného magnetofonu a našla správné místo. V závěru arabské pasáže zněl Voroninův hlas sebejistě. V ruském rozhovoru, který následoval, už spěchal. Byla to obyčejná lidská netrpělivost, a právě proto působila věrohodněji než celé prohlášení.

V 10.59 telefon zazvonil podruhé. Roubal zvedl sluchátko, ověřil Koubkův hlas a potom přepojil linku přes vazební člen k modulačnímu vstupu. Koubek odpočítal posledních deset vteřin.

Eva zapnula vysílač.

Nejdřív se neozvalo nic.

Kontrolní žárovka svítila, ručička výkonu se zvedla a v monitorovacím přijímači zůstal šum. Eva zkontrolovala přepínač, kabel a telefonní člen. Vteřiny ubíhaly.

Potom šum ustoupil a ozval se Koubkův hlas.

Koubek nebyl hlasatel. Četl příliš rychle, polykal konce vět a jednou obrátil papír na špatnou stranu. Mluvil však živě z pohotovostního pracoviště, nikoli z připravené nahrávky. Oznámil, že Československý rozhlas pokračuje v nouzových podmínkách, a zopakoval výzvu ke klidu.

Roubal stál u vrat dílny a sledoval ulici. Lékařka zůstávala s Mirkem. Eva seděla u vysílače sama.

Koubek přečetl první zprávy, které k němu přišly po telefonu: obsazení budov, výzvy státních orgánů, upozornění na nelegální stanici Vltava. Potom řekl větu, na níž se s Evou nedomluvili.

„Zprávy ověřujeme podle více zdrojů. Poslouchejte jejich původ, nikoli jen sílu signálu.“

Eva si představila tři přijímače ve zkušebně. Jeden možná rozbitý, druhý zabavený, třetí stále vysílající z místa, které se nenacházelo na žádné československé mapě.

Koubek dal znamení.

Eva otevřela mikrofon.

„Posloucháte záznam pořízený v budově Československého rozhlasu večer dvacátého srpna,“ řekla. „Muž, který se představil jako pracovník sovětského zastupitelského úřadu, připravoval cizojazyčné vysílání o údajné žádosti československých představitelů. Nahrávka vznikla před zveřejněním zprávy o vstupu vojsk.“

Pustila pás.

Nechala zaznít deset vteřin arabštiny a potom ruskou větu. Záznam prošel telefonní linkou, zesilovači a anténou. Voroninův hlas teď mohl slyšet kdokoli, kdo naladil správné pásmo.

Eva větu přeložila. Nepřidala jméno ani vysvětlení Jemenu. Řekla pouze, že muž požadoval odvysílat připravenou českou verzi dřív, než pracovníci hlavní budovy pochopí situaci.

„Originál záznamu zůstává v Praze,“ zakončila.

Originál ruského rozhovoru skutečně zůstal v Praze. Druhý pásek s celým arabským prohlášením měl u sebe Pavel.

Přepnula zpět na Koubka. Pohotovostní pracoviště pokračovalo dalšími zprávami. Po šesti minutách ručička výkonu zakolísala.

„Konec,“ řekl Roubal.

Eva vysílač vypnula v šesté minutě a čtyřicáté druhé vteřině.

V dílně nastalo ticho. Z ulice bylo slyšet vzdálené motory a hlasy lidí kolem přijímače v otevřeném okně. Někdo o patro výš zvolal, že rozhlas zase mluví.

Roubal zavřel vrata.

„Víte, co jste udělala?“ zeptal se.

„Odvysílala důkaz, že to prohlášení vzniklo před invazí.“

„Sověti Voronina stáhnou. Už nás k nikomu dalšímu nedovede.“

„Možná. Ale během těch šesti minut ten záznam pomohl lidem poznat připravenou lež.“

„Vyměnila jste dlouhodobou stopu za jedno vysílání.“

„Ano. Protože to vysílání bylo potřeba dnes.“

Roubal se na ni dlouho díval. Eva odvrátila oči ke dveřím, za nimiž ležel Mirek. Byla unavená, bála se o něj a už nechtěla poslouchat muže, kteří o lidech mluvili jen jako o stopách, zdrojích a nástrojích.

Lékařka vyšla ze zadní místnosti. „Je stabilní.“

Eva zavřela oči.

„Můžu za ním?“

„Na minutu.“

Mirek ležel na provizorním lůžku mezi skříněmi s náhradními díly. Byl bledý, ale když ji uviděl, pohnul rty.

„Slyšel jsem to.“

„Měl jsi spát.“

„Špatná modulace.“

„Příště to uděláš sám.“

„Vazba?“

„Vydržela.“

Usnul dřív, než mohl odpovědět.

Krátce po půl dvanácté se znovu ozval telefon. Roubal ho zvedl a podal sluchátko Evě.

„Horská.“

Na druhém konci chvíli nikdo nemluvil. Potom uslyšela Mercera.

„Doktor Hrubeš je v bezpečí.“

„Je tam dobrovolně?“

„Ano. Jsme v bytě v Dejvicích a jeho žena je s ním. Dovnitř mě pustili až potom, co mě Hrubeš představil.“

„Jak jste se tam dostali?“

„Pěšky. Hrubeš znal první průchod a pak nás lidé posílali od jednoho domu k dalšímu.“

Eva se opřela o stůl. „Slyšel jste vysílání?“

„Ano.“

„Váš člověk říká, že jsem zničila nahrávku.“

„Nezničila jste ji. Pro sledování Voronina je teď méně užitečná, veřejně však získala větší cenu.“

„Roubal tvrdí, že Voronin zmizí a ztratíte stopu.“

„To je pravděpodobné.“

„A Pavlova informace přestane mít cenu pro vaši operaci.“

„Ano.“

„To vás mrzí?“

Na lince zapraskalo. V pozadí slyšela další hlas, možná Pavlův.

„V Jemenu jsme roky považovali každé další pokračování operace za důkaz úspěchu,“ řekl Mercer. „Tady bychom udělali totéž: drželi nahrávku tajnou jen proto, abychom si uchovali možnost použít ji někdy později. Vy jste ji použila ve chvíli, kdy mohla něco změnit.“

„Takže s mým rozhodnutím souhlasíte?“

„Říkám, že mu rozumím. K souhlasu se možná dostanu později.“

Eva se podívala na jeho mapu. „Vaši cestu na západ jsme nepoužili.“

„Vím.“

„Jak?“

„Roubal mi potvrdil, že jste dorazila na Smíchov. Kdybyste pokračovala po trase na západ, u telefonu by teď nikdo nebyl.“

„Byla to past?“

„První kontrolní bod byl obsazený. Druhý dům se nehlásí. Nevím, jestli to byla past už od začátku, nebo jestli ho objevili později.“

„Záleží na tom, jestli nás někdo zradil, nebo jen předběhl?“

„V hlášení ano.“

„A ve městě?“

„Ne.“

Pavel na druhém konci něco řekl. Mercer odložil sluchátko a za chvíli se ozval jeho hlas znovu.

„Doktor Hrubeš chce vědět, kde je pásek s ruským rozhovorem.“

„V Praze.“

„To mu bude stačit.“

„A vám?“

„Mně musí.“

Spojení se začalo rozpadat. Eva měla ještě mnoho otázek, ale žádná se nevešla do několika vteřin šumu.

„Pane Mercere.“

„Ano?“

„Vaše mapa zůstala u mě.“

„Nechte si ji.“

„Nechci plán cizí služby.“

„Pak na něj dopište vlastní trasu. Dnes vás lidé v Praze dovedli dál než moje mapa.“

Linka se přerušila.

Roubal stál u kopírky pásků, kterou vytáhl ze skříně pod účetními knihami dílny. „Měl bych ten originál převzít.“

„To už jste říkal.“

„Teď vím proč. Mercer zůstal s Hrubešem. Operace skončila.“

„Původní operace skončila,“ řekla Eva. „Pásek ale pořád patří rozhlasu, ve kterém vznikl.“

Eva navinula prázdný pásek na druhý kotouč a propojila magnetofony. Kopie ztratila něco z výšek, přibyl šum a Voroninův hlas byl o odstín méně přesný. Pro posluchače to nic neznamenalo. Při porovnávání hlasových vzorků však mohl rozdíl vadit.

„Originál zůstane rozhlasu,“ řekla. „Kopii si vezměte.“

„Proč bych přijal horší verzi?“

„Protože vám stačí k obsahu a orientačnímu porovnání hlasu. Originál není váš.“

Roubal se podíval na dveře, za nimiž spal Mirek. „Ten dům možná přestane být použitelný.“

„Do hlášení napište, že jsme ho použili a vystavili riziku odhalení,“ řekla Eva. „Ne že prostě přestal být použitelný.“

Kopírování trvalo sedmnáct minut. Během nich se nouzové vysílání třikrát ztratilo a pokaždé se vrátilo. Když bylo hotovo, Eva označila kopii pouze časem a slovem RUŠTINA. Originální krabici vložila do brašny, kterou Mirek přinesl z Vinohradské. Na jejím dně našla ohnutou uliční tabulku, malou smaltovanou destičku se dvěma šrouby. Nevěděla, proč ji Mirek cestou sebral; mohla se ho na to zeptat, až se probudí.

Pás zabalila do jeho bundy a tabulku položila navrch.

„Kdo ji odnese?“ zeptal se Roubal.

Starší účetní zvedla oči od stolu. „Já.“

„Znáte cestu?“

„Na Žižkov chodím domů. A sovětská hlídka nebude hledat pásek u účetní s lahví mléka.“

Řekla to jako prostý provozní údaj. Vzala brašnu, přehodila přes ni obyčejnou nákupní síťovku a nahoru vložila láhev mléka z dílenské lednice. Pás teď ponese přes obsazené město účetní, kterou žádný operační plán neuváděl. Lékařka zůstala u Mirka.

„Kam?“ zeptala se Eva.

„K sestře na Žižkov. Její soused pracuje ve spojích. Pak se uvidí.“

Nebyla to adresa ani plán. Byla to řada lidí, z nichž každý znal jen následující dveře.

Eva jí podala brašnu.

Krátce po dvanácté hodině se přes pohotovostní přepojovač ozvalo skryté studio sedm z obsazené budovy na Vinohradské. Nejdřív hlas Jiřího Dienstbiera, potom další redaktoři. Okupanti zaměstnancům sebrali klíče, ale nenašli všechny dveře ani všechny náhradní svazky.

Eva zapnula tři přijímače v Roubalově dílně.

Na prvním našla nouzové vysílání Československého rozhlasu. Na druhém Vltavu, která dál mluvila o pomoci a pořádku. Na třetím zahraniční stanici, kde cizí hlas popisoval okupaci země, jejíž ulice nedokázal vyslovit.

Žádný z nich neměl celý obraz.

Na stole ležela Mercerova mapa. Eva obrátila list a na prázdnou stranu napsala Jeseniovu, jméno lékařky, Mirkovu krevní skupinu, číslo linky v autodílně a dobu, po kterou vysílač vydržel otevřený. Přidala Vejnarovu Tatru, Koubkův přepojovač a vrátného, který pustil cizince do rozhlasu, když už nikdo nevěděl, kdo smí rozhodovat.

Červená trasa na druhé straně papíru vedla z Prahy.

Evin seznam vedl zpátky.

Venku někdo sundal z rohu další uliční tabulku. Kov zazvonil o dlažbu a lidé se rozesmáli. Nouzové vysílání pokračovalo. Hlas byl slabý, přerušovaný a pokaždé se vracel z jiného místa.

Město přestalo ukazovat cestu těm, kteří přijeli s hotovou mapou.

Samo se však neztratilo.